Úvahy o postmoderní době
Zygmunt Baumann

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?

Pozn. red.: Podrobné výpisky

Spor o modernitu

Je naše doba moderní nebo už postmoderní? Abychom se o to mohli přít, bylo by nutné mít svět uspořádaný do podoby souvislého a soudržného celku. Je nutné tento svět popsat, porozumět, co se v něm děje a o co v něm jde. Starost o název nechám jiným.

Proč se vlastně dohadujeme o postmodernitu? V sázce je dost - hodnota kapitálu nahromaděného tradičními a ctihodnými firmami - sociologií, filosofií, humanitními vědami... V sázce je klid duše, stálost autority, vědomí smyslu toho, co děláme - to vše se zakládá na tom, že máme statuty a předpisy, které vyvolávají úctu už svou starobylostí tím, že se je tolik lidí naučilo pokládat za samozřejmé.

V průběhu posledních staletí se strategie filosofie, sociologie a všech humanitních oborů utvářely ve svérázné symbióze s modelem světa, v němž byly situovány. Strategie sloužily k úvahám nad modelem, model sám se pak utvářel a upevňoval během těchto úvah. Toto je zpochybněné. Jde tedy o revizi nejsolidněji propracovaných, zdá se že jednou provždy ověřených myšlenkových návyků. To je nutně zásah bolestný.

Zjednodušeně: Moderní humanitní obory modelovaly svět, jímž se zabývaly, především jako předmět administrace, správy. Svět od stolu pracovního stolu ředitele, svět, v němž byly formulovány a uskutečňovány cíle, a v němž obecný cíl byl rozložen do řady řešitelných problémů. Svět věcí se hodnotil podle toho, jestli se přibližuje nebo vzdaluje od tohoto stavu věcí, který byl naplánován na zítřek, a v němž pro dosahování cílů bylo podmínkou sevřenost řad těch, kdo ony cíle měli splnit, sevřenost dosahovaná generálním ředitelstvím a prostřednictvím víry, že toto ředitelství má právo takové úkoly formulovat a zadávat, prostřednictvím snahy vyhnout se trestu za neposlušnost, nebo skrze zájem jedince na cílech celku... Ale dnes takové ředitelské kanceláře nejsou. Jsme moudřejší přinejmenším o poznání, žel nemůžeme přísahat na to, že takoví ředitelé byli v minulosti;, těžko je nám to uvěřit. Ale víra v jejich existenci byla.

Z toho, že se na svět nahlíží z perspektivy správy, že se na plátno světa promítá obraz způsobu života a myšlení administrativy, vyplývají pro model světa tři důsledky.

- Tento svět je celkem, totalitou, to znamená, že obsahuje vše, co je pro jeho trvání podstatné, nebo spíš: to, co neobsahuje, není podstatné a nemusí být bráno v potaz. Pro sociologii byla takovým celkem společnost, v posledním století ztotožňována s národním státem. Dál jím byla kultura, nejčastěji chápaná jako kultura společenství řízeného plně či částečně suverénní mocí.

- Tento svět je celek spojitý, má tvar a podobu mechanismu. Přinejmenším jeho ideálem je absence vnitřních rozporů a způsobilost je odstraňovat, když se objeví. Nepřítomnost mnohoznačnosti, nebo aspoň přítomnost jasného návodu, jak dospívat k jednoznačným vizím a situacím, shoda v principech, které jsou nezbytné pro přežití celku, způsobilost zneškodnit ty, kteří shody odmítají. Tento svět mohl fungovat potud, pokud se každá složka, každé ozubené kolečko otáčelo podle parametrů místa, v němž se mělo nacházet... Odtud ústřední postavení procesům socializace, neboli probouzení chuti dělat to, co je člověk povinen dělat pro soudržnost celku. Mluvit se dá o "odchylkách od normy", "deviaci".

- Tento svět je projektem ve stavu realizace, je situován v čase, který je současně časem kumulativním, orientovaným i finálním - jen v takovém čase je myslitelné projektování a projekty. Čas je kumulativní, což znamená, že to, co v něm probíhá, nezaniká, zůstává a ovlivňuje to, co má teprve začít. V takovém čase je možné postupovat důsledně. Plánovat, rozkládat plán do stadií, budovat velké věci po částech. Čas je také orientovaný, tzn. že ontologické rozdíly mezi minulostí a budoucností jsou ostré, minulost je modalitou celkové a nutnosti, budoucnost zase neúplné určitosti a svobody. Komunikace s minulostí a budoucností je monologická, jednosměrná, ale směry jsou opačné. Tento čas je i finální, to znamená, že směřuje k jakémusi cílovému stavu, cílovému bodu. Moderní čas je vhodný pro projektování i pro vizi dokonalosti.

Modernita byla jedinou civilizací, o které bylo možné takto přemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako "o projektu". Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění ze všeobecného zítřka. Proto se jevilo jako defektní, slabé, neduživé, nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Falešným, ale účinným argumentem pro budoucnost, která přijde byly vady přítomnosti, která je.

Nejvýznanější odlišnost naší doby je v tom, že nemyslí ani nemůže o sobě myslet o sobě jako "projektu". Nejcharakterističtějším rysem našeho času je náhlá popularita plurálu - frekvence, s jakou dnes vystupují v množném čísle, v plurálu, ta substantiva, jež se objevovala jen v sg. Žijeme projekty, ne projektem. Projektování podlehlo privatizaci, deregulaci, fragmentarizaci. Jsme zaměstnání řešením problémů, ale ty se neskládají v celek, a hlavně: není mezi námi "problém problémů", metaproblém, "problém, jak skončit s problémy", jak zařídit zařizování jednou provždy. Už si nepředstavujeme, že zítřek bude docela jiný než dnešek. "Dějiny došly k svému konci". (Budoucnost už není to, co bývala). Postmodernita je vlastně totéž, jako zánik projektu, super-projektu.

Jak se to stalo?

- univerzalita projektu vyžaduje moc, která má univerzální ambice. Taková dnes není nikde vidět. Rozklad a ochablost státní moci se prohlubuje. Péče o ustanovení a udržení umělého řádu, opřeného o zákonodárství a státní monopol donucovacích prostředků, loajalitu obyvatel, normování jejich chování - to dnes není nutné (jako snad dřív, jako v začátku modernity). Pravidelnost života, udržování a rutiny - se obejde bez dotěrného zasahování státu. S potřebami, jejichž uspokojování kdysi vyžadovalo pracné utváření konsensu za pomoci zastrašování a indoktrinace, si dnes poradí trh, který se nebojí ničeho víc, než podobnosti nebo jednotnosti zálib, vkusů, přesvědčení. Místo normativní regulace občana nastoupilo svádění konzumenta. Místo legitimizace masová média. Kdo by na sebe vzal tento projekt, a proč?

Západ taky už nemůže pokládat zbytek světa za prázdný prostor. Ten se staví na odpor.

- měli jsme dost důvodů pro ztrátu důvěry v projekt dokonalé společnosti. Dvě nejopovážlivější projektantské obsese - Němci a komunisti. Obracíme se s odporem od sociálních inženýrů. Ne ten nebo ten stát ztratil důvěryhodnost, ale stát jako takový.

Humanizují humanitní vědy? Nežijeme v době pokroku, ale spíše v čase rizika.

- moderní civilizaci přemohly její vnitřní rozpory. Mysleli jsme si, že moderní kultura byla ušita na míru moderní společnosti, sloužila jí. Nevšímali jsme si toho, že kultura společnosti, kterou "obsluhuje", slouží osobitě. Pozorně se jí dívá do karet, kritizuje ji, zkoumá. Že je knězem i šaškem najednou, že ji nikdy nelze úplně získat a osvojit, že ji nelze docela zvládnout, že není možné opanovat její opoziční duch, a že jen v této podobě může udržovat v chodu setrvačník modernity... Modernita potřebuje kulturu bojovou, podezíravou, bojující proti iluzím, sebeklamům, lžím, kulturu skeptickou, nespokojenou. Moderní kultura byla i kulturou zoufalství, pochyb, kritiky, odporu. Svůj optimismus vůči budoucnosti živila pesimismem vůči současnosti. Byla entuziastická ve vztahu k záměru, ale musela kárat vše praktická vtělení. Všechny aktuální výkony moderní civilizace byly cílem kritiky. Bylo jen otázkou času, kdy se popudlivý duch, modernitou pečlivě pěstovaný, obrátí proti ruce, která ho živila. "Krize paradigmatu", rozčarování a anomálií se ukázalo moc, než aby bylo možné je odbýt poukazem na chyby ve výpočtech nebo přítomnost cizorodých prvků ve zkumavce. Kritika výkonů modernity se proměnila v kritiku jejich záměrů. Chyba se hledá dnes ne v tom, co bylo vykonáno, ale v předpokladech, v jejichž jménu to bylo vykonáno.

Postmoderní kritika záměrů modernity je paradoxně trochu - konečným triumfem moderního ducha. Poslední bariéra stojící před kritickým rozumem ustoupila nakonec pod náporem hubitelů iluzí.

Z toho neplyne, že filosofové, humanitní vědci musí opustit dílnu, kterou zdědili a v níž pracovali. Přirozená souhra mezi podobou skutečnosti a pohnutkami a jednáními jedinců je však sama jednou z moderních iluzí. Ale je potřeba pozorně se podívat na nástroje, které nám moderna zůstavila, zeptat se, jaké má být vědění, aby se pro ně v lidském životě znovu našlo místo. Humanitní obory jsou hermeneutikou sekundární - jsou přetvářením významů už daných, výkladem jevů už nasycených interpretacemi. Otázka jak dělat humanitní vědy dnes. Přepsat dějiny jejich?

Jde o chápání lidské skutečnosti ne jako předmětu administrace, normativního regulování a funkční koordinace, ale jako sféry spontánních a pouze slabě, byť včas koordinovaných procesů, ale také o zřeknutí se se teorie, která má předem, jaksi shora určovat to, co mohou určovat až lidský jednání. Jde o to nezačít dražbu dřív, než budou exponáty k prodeji oceněny. Jde o to, aby lidský skutečnost byla v každém okamžiku své existence pochopena jako soubor možností, nikdy zcela neurčených a nikdy docela nedeterminovaných. Takto to vidí sociolog.

Zdá se, že bude třeba uznat, že "systémovost" systému nespočívá ve vzájemném vyvažování a přizpůsobování elementů, v tvorbě vzorců takového vyrovnávání, že se spíš vytvoří jako kaleidoskopický obraz ze hry rozporů, napětí, ambivalencí dohadování a sporů, porozumění a nedorozumění. A že neurčitost a mnohoznačnost komunikujících prvků není projev nemoci systému, ale podmínkou životnosti. V takovém systému ale nelze předvídat jeho budoucí stavy, je možné pozorovat aktuální stavy jako soubory možností, z nichž se žádná neuskuteční "nevyhnutelně". Každá konstelace dává smysl, činí určité autorskoaktérské strategie pravděpodobnými a současně jiné proměňuje ve strategie méně pravděpodobné.

Bude potřebí znovu otevřít zdánlivě zcela nediskusní otázku specifické váhy událostí a entit, kterou ortodoxní sociologie měří pomocí takových vlastností jako je frekvence, rozšířenost, statistická průměrnost, "normalita". Statistika nezachycuje rozměr možností. Všechny velké, skutečně podstatné změny našeho století přišly neočekávaně a nepředvídaně, nebylo možné čekat ze statistických trendů.

"Projekt postmoderny" je čímsi jako contradictio in adjecto, je projekt filosofie nebo sociologie šité na míru postmoderního údělu a zejména na míru postmoderního údělu a sebeuvědomování - je úkol realistický jako nutný. Rysy jsem se pokusil načrtnout. Takto koncipované humanitní vědy, osvobozené od legitimizačně - integračních funkcí:

Poslání filosofa a sociologa je vyslovit zamlčené, udělat zjevným, co je zraku nedostupné... Nenechat udusit v zárodku žádnou možností, jež nebývalá lidská svoboda nabízí, odhalovat falešnost slibů chlácholivé jistoty a poklidného řádu, jež ve skutečnosti vidinou slibovaného osvobození vábí do totalitního vězení. Měli by se vysmívat vychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovaným významem, a kteří údajně pobývali v paláci absolutní pravdy. Měli by oddělovat zdravá zrna sebeuvědomění, jež musí být vždy věděním o tom, že člověkem je možné být různými způsoby, od plev totalitního snění o všeobecné shodě ve jménu jediné a nedělitelné pravdy. Měli by vyvolávat neklid, ne jej mírnit. "Rozbíjet všechny posvátné pravdy", demaskovat jejich represivitu, minimalizovat tak nespravedlnost vůči těm, kteří odmítají souhlasit s účastí v "jazykové hře", kterou jim vnucuje dominující většina.

Bez sebejistoty, která plyne z přesvědčení, že o správnosti toho, co říkáme, je rozhodnuto dávno předtím, než jsme otevřeli ústa...

Taková filosofie a sociologie nemá co nabídnout těm, kteří usilují o dosažení nebo udržení moci, má však co nabídnout lidem, kteří ať už z vlastní volby nebo z nutnosti jsou zaujati seberealizací a sebetvorbou. Nesvádějí pod slibem moudrosti, která vyloučí neurčitost, ale učí, jak moudře žít ve stavu neurčitosti. A napomáhají i tomu, abychom zahlédli příkaz solidarity lidí sdílejících stejný osud, kteří jsou odsouzeni k náhodnosti bytí, a kteří jsou si toho vědomi.

Postmoderní osobnostní vzorce

Trvalým atributem "postmoderního" životního stylu se zdá být nespojitost, nekonsekventnost jednání, fragmentarizace a epizodičnost různých sfér činností. Budeme charakterizovat čtyři vzorce, modely "postmoderní" osobnosti: zevlouna, tuláka, turisty, hráče. Byly i dřív, postmoderní se stávají tím, že - se staly "normou" chování, dřív byly marginální, - a že v životě těchže lidí a v týchž úsecích života se objevují současně - dřív byly předmětem volby, dnes si je jedinec nevybírá. Prostě tu jsou. Mnohoznačnost této situace dává pocit svobody, ale má i negativní stránky.

Jako problém se "osobnost" objevila spolu s moderní sociální strukturou. Přdmoderní literatura o osobnosti močí. Tehdy nebyla osobnost úkolem. S výjimkou mořeplavců, kupců... se málokdo vydával za hranice svého města nebo vesnice, v nichž život plynul od narození do smrti. Většina lidí měla své místo vymezeno pevně.

TO se hodně změnilo důsledku prudkého nárůstu mobility a "anonymity" života v městě. Cizí se tu pohybovali mezi cizími, v davu je snazší se ukrýt, je těžší v něm najít své místo. Člověk se jevil druhým jako pouhý fragment vlastní osoby, druhé tak znal. Čas od času jedni "druzí" zastupovali jiné "druhé", každá akceptace byla omezena místem a časem. Anonymita přeje klamu a podvodu, jsou li setkání prchavá, je snadné "chlubit se cizím peřím", vydávat se za někoho, kým nejsem. Co to znamená "být někým ve skutečnosti", "opravdu"?

Odtud jistě pochází moderní rozlišení "povrchu" a "hloubky", "jevu" a "podstaty", "zdání" a "pravdy". Mezi těmito protiklady bylo nyní prázdno, nad nímž musel člověk hledající věrohodnou orientaci ve světě, vlastními silami sklenout most. Je-li tak snadní nechat se mýlit zdáním,... jak odpovědět na otázku: "Kdo jsem já?" I tato otázka je moderní. Ptáme se ti na identitu, a pojem tento má smysl jen potud, pokud identita může být jiný, než je, pokud její bytí je otázkou neustálé péče a nutného dokazování. Otázka po identitě roste z pocitu rozkolísanosti existence. , její manipulovatelnosti, nedourčenosti... Roste i z poznání, že v takových podmínkách je volba nutností a svoboda osudem člověka. Identita se nedostává darem, není rozsudkem, je něčím, co se konstruuje a co je možno konstruovat různě. Identita je úkol.

Ricouer si všiml, že otázka identity (l´identité) zahrnuje dva propojené problémy: l´ipséité (odlišnost vlastní osoby pod jiných) a la memete (kontinuita osobnosti, trvání jejích charakteristických rysů nezávisle na běhu čas a změnách okolností). Oba problémy jsou předmětem stálé starosti moderního člověka. Jak vysvětlil G.Simmel, v záplavě prchavých zážitků se člověk vrací k sobě v naději, že najde opěrný bod - Já je poslední naděje nalezení přístavu. Není tedy divu, že identita se stala ohniskem neklidu a že schizofrenie - patologická radikalizace "normální" neurčitosti identity - zaujala první místo mezi psychickými chorobami považovanými za mor moderního života.

Filosofické reflexe nad situací individua nuceného hledat vlastní identitu oscilovaly mezi dvěma názory. Rané verze reprezentované Descartem, Kantem a francouzskými filosofy představovaly identitu jako něco, co by měl člověk odhalit: existuje lidská podstata, většina lidí je v omylu ke vztahu k ní. Důvěryhodným průvodcem k ní je rozum, tlumí vášně, slepé uličky. Pozdější podoby filosofického rozvažování (Nietzsche, Heidegger a Sartre) učinily z identity spíš otázku vynálezu než objevení: je-li lidská podstat, spočívá jen v tom, že lidské individuum musí identitu budovat volbou a rozhodnutím, že podřídí celek životního úsilí hlavnímu "projektu".

Obě verze byly jednotné v zásadním: identita není člověku dána, je třeba ji hledat a život je sled takových hledání. Korespondovalo to s všední zkušenosti společnosti, v n které jen členové nejvyšších a nejnižších vrstev byli od narození vrženi do neproměnné situace.

Moderní život jako pouť

Postava poutníka se zdála být zkratkovitým a zobecňujícím popisem hlavních znaků života moderního člověka. Zachycoval "cílovost", návyk hodnotit každý fragment života a čin z hlediska toho, jestli dosažení cíle přibližuje nebo ne.

"Všichni jsme poutníky životem" - opakovali protestantští kazatelé. Při pouti je cílové místo známo, ač tam poutník nebyl a nemá určitější představu. Kalvinisté byli přesvědčeni, že to, co je na konci čeká, je Bohem stanoveno. Poutnictví je osud, není to vypočítavá volba. Předem byli poutníci rozděleni na zavržené a vyvolené. Ne mnoho záleží na člověku samotném, zbytečné se tím trápit.

V této devalvaci emocí viděl Weber hlavní spřízněnost kalvínské etiky se způsobem života, který byl příznivý pro rozvoj kapitalismu. Všechno, co děláme, jsou prostředky k cíli. Soulad prostředků a cílů byl předem zaručen a poutníkovi nezbývalo nic jiného než jít a hledat nejkratší cestu. Kalvínův Bůh byl tedy návodem pro racionální život, pro vládu rozumu na city, panství cíle nad prostředky.

Weber našel mezi moderní mentalitou a protestantskou koncepcí života jako pouti ještě jednu vazbu: "Kalvínův Bůh chtěl ne jednotlivé dobré skutky, ale život vyplněný prací a činnostmi vzájemně propojenými ve spojitý systém". Nejde už střídavě hřešit a dělat pokání. Není místo pro kroky nevedoucí k cíli. Všechno buď cíli slouží nebo je zbytečné. Čas věnovaný radovánkám je prázdný.

Weber si také všiml, jak snadno se dá model poutníka jako vzoru ctnostného života oddělit od jeho původního náboženského základu. Tento model jednou přijatý a přetvořený ve zvyk může sloužit jako vzorec životní strategie moderního člověka.

V sekularizované verzi už není cíl pouti spása duše..., ale "naplnění poslání", uskutečnění potencionálu,...

Chápat život jako pouť lze jen v uspořádaném světě: ve společnosti s pevnou, na individuu nezávislou strukturou, s pevným rozložením pravděpodobnosti. Pak lze plánovat život.

Tak se jevil moderní svět. Život se jevil jako terén volby a svobody, ale takové svobody zakládající, která se zakládala na dobré znalosti toho, co je nutné. (Hegel: svoboda je poznaná nutnost).

Cíl byl neustále vpředu.

Ve světě "postmoderním", nejsou splněny tyto podmínky (souvislost, plánovatelnost, cíl, ...)

Epizodičnost a nekonsekventnost

Nejvýraznější rys postmoderního bytí je absence sociálních struktur, které by jednou provždy (po dobu realizace "životního projektu") určovaly rámce toho, co je možné, současně byly oporou pro to úsilí, orientované k realizaci vybrané možnosti. Rámce, s kterými každé životní počínání musí počítat a může, nezanikly docela, ale nejsou konstantní jako dřív. Jakoby plynutí času přestalo být souvislým projektem. Místo přímky je tu soubor epizod, které sice postupují za sebou, ale lze je myslet i jako probíhající vedle sebe. Z jedné epizody vyplývá pro druhou pramálo.

Každá epizoda je do jisté míry samostatná, je uzavřeným celkem, počíná se jakoby v situaci "úplné svobody". nezanechává za sebou neodvratné následky (i další epizody začínají od začátku). Postmoderní život vyjadřuje televizní seriál, k pochopení jednoho dílu je vše v něm obsaženo, znalost všech dílů není podmínkou.

Časové rámce se tedy smršťují. Každý dosavadní stav je prozatímní, a "pak se uvidí". Povolání vznikají, zanikají, mění se, dovednosti zevčera jsou neužitečné... Práce není celoživotní, zřídka dlouhodobá. Přechodnost, prozatímnost, dočasnost každého postavení a úkolů.

Z toho pro problém identity dva důsledky. Na jedné straně mají průběžně vykonávané funkce pro sebeurčení malou hodnotu. Na druhé straně životnímu úspěchu pomáhají jiné vlastnosti než dřív. Ne důslednost v jednání, trvalé sledování jednou zvoleného cíle, fixní specializace, ale elasticita zájmů, pružná adaptace, připravenost se učit a zapomínat to, co se nedá použít. Postmoderní kontext preferuje absenci přesně vymezené identity.; čím neurčitěji je identita definována, tím lépe pro toho, kdo je jejím nositelem. Nejlíp se vede těm, kteří si nenavykli se soustředit dlouho na jeden předmět zájmu, nadměrně se neváží na věci, jimiž se mají zabývat. Osobnost skutečně postmoderní se vyznačuje absencí identity.

Stejně to je v oblasti mezilidských vztahů. Počítá se s dočasností vztahů, jen pokud budou přinášet uspokojení. Giddens mluví o "souběžné lásce". Milostný poměr se dnes neztotožňuje se stálostí citů, svazky se dnes uzavírají ne "proto aby", ne s představou, žer mají sloužit něčemu jinému než sobě samým, ale kvůli užitku, který má svazek přinést. "Čistý vztah" - vztah, který je sobě cílem, nemá smysl žádat, aby trvala déle než uspokojení z něj. Rozcházet se je možné bez žalu a obviňování.

Rozpad "životného projektu" na kaleidoskop samostatných epizod, nepropojených kauzálně, logicky, odpovídá postmoderní kaleidoskopické kultuře "nikdy nekončícího karnevalu". Veřejná aréna je sférou tvrdé konkurence mezi nadšenci pro různé věci, víry a zboží a smyslem všeho toho usilování je popularita: v tomto světě "býti" znamená totéž, co být pozorován, vnímán, brán na vědomí, a ukazatelem důležitosti, hmatatelnosti bytí je počet posluchačů, diváků a stopa otištěná v jejich vědomí.

Do úspěšného sdělení ale musí být od počátku zabudován příslib pomíjivosti, přechodnosti, protože kapacita pozornosti je omezená a je nutno v ní uvolnit místo pro sdělení následující. Postmoderní kultura je jakoby stálou generální zkouškou smrti, lekcí pomíjivosti všeho, smrt samu ale konstruuje jako epizodu bez trvalých následků, jako "dočasné zmizení", objekty fascinace, idoly davů, sláva neumírají, ale pouze "mizejí". Zmizení ale není věčné, jakoby jen odloženi do skladiště, z něhož si můžeme vytáhnout, když bychom chtěli... Postmoderní kultura není stálou demonstrací neodvolatelnosti smrti jako spíš nedefinitivnosti pomíjení. I když pomíjení nenastává jednou provždy, i když je obvykle odvolatelné, věci a činy přece jen ztrácí hodnotu, jež jim byla připisována. Všechno je "jakoby", bytí je čímsi mezi přehlídkou kandidátů a hrou na schovávanou. Nic, co začíná, nebude trvat věčně, ale nic také neodvolatelně nekončí. [JP1]1Není proto brát to, co se děje, příliš vážně, způsobené škody se dají vždy napravit, vždy je možno začít od začátku, nebo to zkusit jinde, nebo se věnovat jinému. A hlavně: záplava, nadbytek, hypertrofie informací, komunikátů, zvuků, pohybů se sémantickým nákladem, na jejichž vyčíslení ani vstřebání nemáme čas. Jako rakovina, bujení beze smyslu. Slovo, hudba, obrazy...

Jak odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé od pomíjivých, co je odění, a co převlek? Jak vydělit zvuky z hluku, jak vyjmout věty z proudu slov? Větší hluk musí být... Karneval významů se končí bezvýznamovostí a nesmyslem.

V takovém světě není místo pro poutníka, protože není konečný cíl putování. Život je putováním, ale teď bez předem daného směru. Cestu si nelze naplánovat, jestliže se síť drah denně mění, objevují se stále nové ukazatele. Ohlédnutím vidíme klikatou čáru.

Podle Guttariho, Deleuze se začalo pro charakteristiku postmoderního poutníka používat obrazu kočovníka. Ale kočovníci si přese své trasy nevybírají nahodile, nemění je den za dnem. Kočovníky s poutníkem spojuje pevnost, určitost, neměnnost trasy, na niž jednou vstoupili. Putování tu má svůj rytmus, časový plán. každá etapa má pevný význam. Od antropologů víme, že narušení cyklického rytmu putování (znemožnění pastvy zvířatům) má katastrofální důsledky pro kulturu jako celek. Postmoderní život ale nemá pevnost, určitost, trvalost a význam předem daný a zavazující.

Místo jednoho vzorce je v případě postmodernity nutno se orientovat na několik vzorců, abychom mohli ukázat nespojitost životního způsobu, který je v postmoderních podmínkách údělem všech. Mnohost typů ukazuje analytickou "nečistotu" bytí, jeho nespojitost, marnost, trvalou mnohoznačnost, nedůslednost, tendenci spojovat do jednoho proudu vzorce, které se snesou jen stěží.

Zevloun

Je odsouzen k nevědomosti, pozoruje lidi, musí si domýšlet. Nevědění je jeho prokletí, ale i šancí, smysl toho, co vidí je nedopovězený a neověřitelný. Neomezená možnost interpretace. Mez jeho svobody je jen hranice představivosti. Všechny vidící, ale sám neviděn, skrytý v davu, ale k davu nenáležející, má zevloun právo cítit se pánem všeho tvorstva. Je režisérem děl, v nichž pasanti jsou herci, aniž o tom vědí, a aniž proti tomu protestují. Jho rozhodnutí nijak nemění osudy těch, kterým přidělil role. Všechno je "jakoby", V tom spočívá půvab této hry bez následků a moci bez závazků. Městský zevloun představuje prožitek svobody, úplné, nezávislé na vůli rozmarech druhých, ale raky svobody pouze představované, konvenční, bezzubé, jež na tvaru světa nenechává stopy. Svoboda z nevědomosti, opírající se o bezmocnost. Podmínkou jí je povrchnost kontaktu, vzájemná shoda v tom, že slupka bude nedotčena. Každá zevlounova procházka je jen dalším potvrzení platnosti a prázdnoty svobody, je kostýmovanou zkouškou nedůležitosti bytí a povrchnosti, epizodičnosti každodenních forem spolubytí.

Kulturní vzorec zevlouna se vytvořil v moderní společnosti, byl výtvorem anonymity, kterou vytvořilo hustě zalidněné město. zevloun ale nebyl vzorcem všeobecným. Postmoderní podmínky se odlišují zevšeobecněním vzorce zevlouna. Zábava dosud pro vyvolené, se stává dostupnou téměř všem. Obklopí-li se promenády obchody se zbožím dostupným "obyčejným lidem". Možnosti obchodu se velmi rozšíří. Ne už potřeby budou zákazníka přitahovat do obchodu, ale estetické tužby, jež jsou neukojitelné. Zákazníci se do obchodů masově pohrnou, a to nejen proto, aby něco rychle koupili a šli, ale aby své oči nakrmili podívanou. Jak to udělají, stanou se sami podívanou pro sebe navzájem, promění se v neplacené herce nekonečného představení...

Poddávají se vůli jejíž existenci nepředpokládají, která se realizuje prostřednictvím tužeb, jež v něm byly probuzeny. Vnější tlak se jeví jako vnitřní puzení, závislost vypadá jako svoboda. Je to zevloun, kdo je pečlivě veden jako herec ve velkém divadle nabývání zboží. Přístup k rozkoším včerejšího zevlouna získal zevlouin nového typu za cenu toho, že byl zbaven svéprávnosti.

Ani nejdetailnější ze zákulisních režisérů veřejných výběhů ale nevládne nad tím, koho jimi zvábený zevloun na svých toulkách potká. I na nepečlivěji vyprojektované obchodní promenádě je místo pro nečekané události. Tento nedostatek mizí, jakmile se místem pro procházku stane terén, v němž zevloun dosahuje vrcholu své suverenity a svobody: jeho vlastní dům a byt.

Mluvíme o televizi. Bech mluví o "teleměstu", a ukazuje tak, že televize umístěná uvnitř soukromého byti přejímá funkce, které plnil dřív městský terén, který byl vně domu. Obrazovka se stala hlavním, nejvíc navštěvovaným výběhem postmoderního zevlouna. Tím se rozsah toulek velmi rozšířil. Z křesla, vyzbrojen jen dálkovým ovládačem se pohybuje ... Vzdálenost v čase a prostoru není překážkou. Život před obrazovkou se stává neustálým dobrodružstvím, co bylo sváteční událostí, je každodenností.

A dobrodružství změnila svůj charakter. Není to už divák, kdo je vykouzluje silou své představivosti. Na zevlouna v křesle dobrodružství dotírají ve stavu zcela hotovém - k jejich vymyšlení nasadili všechnu svou fantazii jiní lidé. Odborníci, štáby specialistů. Jak by tomu mohla konkurovat primitivní, jednoduchá obrazotvornost a podomácké kutění diváka? A co se děje na obrazovce je dopracované do detailu, jsou dokonalé tak, jak to skutečné není. "Skutečnější než skutečnost".

Role se obracejí: co se zrodilo jako reprezentace skutečnosti, se stalo jejím standardem a mírou. Málokterá skutečnost ale tomu dostojí. Tím hůře pro ni. Nic není opravdu skutečné, dokud to nebylo natočeno. Abychom se ujistili o reálnosti rodinných událostí, sledujeme na videu. Není už jasné, co je skutečností, a co je jejím obrazem, co je "opravdu", a co "jakoby". Ale jasnost a srozumitelnost už nejsou potřeba.

Zápas skutečnosti s mistrovstvím televizní inscenace má málo naděje na úspěch. A epizody se kladou vedle sebe. Jak mezi nimi volit? Jak je srovnat, přebrat? Svět z epizod je rájem pro zevlouna. V zevlounově ráji jsou věci osvobozené od vlastní tíhy. Váhu jim dodává jen uspokojení, které z nich dokážeme vykřesat.

Tulák

Na počátku moderny byl tulák veřejným nepřítelem číslo jedna. Dávali se do vězení, nucené práce, recidivistům vypalovat na čelo znamení.

Potloukání se bez víle, putování bez stanovené trasy bylo porušením řádu, který moderní zákonodárci pracně vybudovali v pustině, v níž nad řádem věcí donedávna bděla autorita obce a farnosti. Tulák nebyl k vyslídění, unikal kontrole, nemusel uznávat normy oblasti, kde byl, mohl odejít jinam, když s nimi měl problémy. Jestli "normy nenormují", jestli netřídí události na pravděpodobné a nepravděpodobné, pak nic není jisté a může se stát cokoli. Chaos.

Ne konci moderní epochy se životní způsob tuláka mění z nevýhody ve výhodu, v trumf. V situaci, kdy se poslušnosti vůči vzorcům nutným pro udržení řádu dosahuje pomocí pokušení a svádění, ne násilí, pomocí měkkého znevolnění, jež se maskuje jako svoboda volby (!!), tulák už společenský řád neohrožuje, ale je pro sebereprodukci řádu nutný. Žádné lákadlo nepřipoutá pozornost nastálo, je třeba nových pokušení, jež by vyvolávala nové tužby, aby se zásoba energie obnovovala. Usedlost, zdomácnělost, stejnoměrný životní rytmus, kontinuita cílů s omezeností potřeb, jež jsou vlastní trvalým cílům, jsou z hlediska takového společenského uspořádání zhoubou.

Podobně jako zevloun se i tulák přenáší z okraje společnosti do hlavního proudu života. Podobně jako poutník i tulák tráví podstatnou část života na cestě. Tulák "žije na zastávce", každou situaci chápe jako útulek, který brzo opustí... Pro tuláka i poutníka je život změnou a pohybem, ale jak odlišně. Tulák neví, kam se dostane, ale toto nevědění ho příliš netrápí. Pohyb je pro něho důležitější než cíl, ne z cíle, ale ze sebe samé čerpá potulka smysl. Starost o dlouhodobý cíl by byla ztrátou času, mapy se mění den ze dne. Naplánovat lze trasu na dnešek nebo zítřek. Poutník jde po přímce, cesty tuláka jsou zakroucené, propletené, zamotané. Je těžké tulákovi sdělit, kde je vpředu, kde vzadu. Jde jen o to neztratit schopnost pohybu. A z každého zastavení vydobýt co nejvíce užitku.

Putující si vybere směr, pospíchá někam, aby se tu chvíli zdržel. Jak dlouho se zdrží, to neví, nezáleží na něm, ale na tom, co najde.

CO udržuje tuláka v pohybu? Nenaplněná touha. Monotónnost potulky je neplánovaným efektem vášnivé, stále honby za změnou. Žádná ze zastávek nesplňuje očekávání, žádná nemůže nahradit vábivé přísliby jiných pastvin. Trasa tuláka je velký hřbitov nadějí, pokrytý náhrobky deziluzí. Tulák ví, od čeho prchá. Jen mlhavě ví, za čím jde.

To vše ale nelogicky zvyšuje půvab a přitažlivost každé zastávky. Nevíme, co bude zítra, i to, co se děje dnes, má jen malý význam pro to, co se stane zítra, proč se netěšit přítomností? Nemá smysl taky vynakládat úsilí na získání sympatie místních lidí, je-li jen malá šance na to, že s nimi zůstaneme. Dnes zde, zítra tam.

Svět se tulákovi jeví jako množina šancí, každá šance je dobrá, jen žíádnou nepřehlédnout, chce to důvtip. vynalézavost, neohýbat ale hřbet horlivě, aby zůstala ohebnost i pro zítřek. Pro někoho je tento svět možná záhadou, pro tuláka pastvinou. Spása trávu, dokud je, nestará se to, zda znovu naroste.

Turista

Vojáci se vydávali do cizích zemí, aby dobývali, kupci získat peníze... Turista opouští dům, aby vyhledával dojmy. Dojmy a povídání o dojmech je jediná kořist, s kterou se vrací a na které mu záleží. Od tuláka se liší tím, že putovat nemusí. Nemá pokoru vůči domorodému světu, rezignace vůči jeho neprůhledným pravidlům. Už tím, že si vybral trasu, se turista může vytahovat na svět, který se rozhodl navštívit. Jeho vůle učinila ten svět světem, který se navštěvuje. , a ten svět se musí snažit, aby byl hoden další návštěvy. Turista platí, turista vyžaduje. Klade podmínky, může se kdykoli otočit a odvrátit, zjistí-li, že podmínky nebyly splněny. Tulák se tuzemcům klaní, turista od domorodců očekává poklony. Turista nepředstavuje svá díla v imaginárním divadle, jako zevloun, on chce, aby herce hráli doopravdy, vybírajíce scénáře podle jeho představ. Turista je umělec, turista je tvorba. Svět navštěvovaný turistou je hrubým kusem mramoru, který turista tvaruje svými prožitky.

Tulák opouští svou dočasnou zastávku proto, aby změnil skoro nesnesitelný osud, turista se ubírá do cizích zemí proto, aby obohatil pokladnici svých zážitků a dojmů. Hledá nové zkušenost, a ty mu může dát jen jinakost, něco, co ještě neviděl... Turista není bezdomovec. Bere si domov s sebou, jako standard pro hodnocení zážitků. Nesmí zapustit nikde kořeny, chovat se a cítit "jako doma".

Turista proti tulákovi dává najevo, že mezi domorodce nepatří, nemá odpovědnost za to, co se tu děje... Turista se nadýmá svou cizostí, osvojuje si ale taky cizost jiných. A světu nezpůsobuje žádnou škodu.

Proti tulákovi se turista cítí bezpečně. Má kam se vrátit a má peníze. Turista putuje po turistických cestách, z nichž byly pečlivě odstraněny všechny náhody...

Všichni jsme trochu turisty. Svět má sloužit našemu sběratelství dojmů. Všemi místy, v nichž žijeme, vlastně jen projíždíme. Dočasnost je důležitá, poskytuje nám anonymitu, osvobozuje nás od povinnost sdílet pravdu. Potkáváme hotelové hosty, povrchní kontakty navážeme, vše, co se děje, se děje mimochodem, na okraji "opravdového života".

Co je ale opravdový život, co život jen jakoby? CO všední den a dovolená? Kde je domov? Potřebujeme domov s všedním dnem, abychom se mohli ponořit do života "jakoby". Potřebujeme domov jako postulát, jako výmluvu. Ve větách, v nichž mluvíme o domovu, vystupují slovesa v čase budoucím.

Hráč

Ve hře nevládne nutnost, není v ní ani náhody. Hra se od "tvrdé skutečnosti" liší tím, že ruší protiklad mezi nutností a náhodou. A tím ubírá na "tvrdostí" tomu zlomku světa, který ovládá. V tom půvab. Ve hře jsou svět i osud měkké, poddajné.

Ve hře je jistě i kus štěstí. Kousek štěstí, to jsou ty okolnosti, které na hráči nezávisejí, nezávisí na něm proto, že nutnost a náhoda se promíchají tak důkladně, že je nelze odlišit, takže jakákoli "kauzální analýza" toho, zda se stane to, či ono, nemá smysl. Kus štěstí tedy spadá do stejné kategorie jevů jako tah, který hráč učinil, a který je z povahy věci taky libovolný, ale přitom současně vyplývá z předchozí logické úvahy. Nedělá svět tvrdým, není v rozporu s jeho plastičností, ale zdůrazňuje ji.

Ve hře není určitosti, až do konce nedoved hru předvídat ani nejzkušenější hráč. Hráč jedná ve světě, který není řízen zákonitostmi, které by se daly poznat. Organizujícím principem tohoto světa je riziko. Hra tvaruje svět do podoby sebe samé: svět v němž hráč hraje, je sám hráčem, o jeho krocích se můžeme jen dohadovat.

Hodně záleží na chytrosti hráče. Hráč neovlivní hodnoty karet, které dostal, ale může je různě zhodnotit.

Ve hře jde o výhru. Není místo pro pro sympatie, lítost, pomoc. Je běžné použití všech dovolených hmatů za cílem vítězství.

Hra je válka, válka končí ve chvíli rozhodnutí o vítězství. Protivníci se obejmou... Pěstování pocitů křivdy, snů o pomstě ... by znamenalo, že se hra chápe vážněji, než si "jako hra" zasluhuje. Ztratila by nejatraktivnější hodnotu: že porážka není definitivní, že není nenapravitelná, že je to možné zkusit ještě jednou. Kolo štěstěny se otáčí... Každá hra začíná znovu, jakoby minulosti nebylo. Je možné se hrou znudit, změnit ji. Nelze ale být v opozici k jejím předpisům. Přestal by být hráčem.

"Život je hra" potud, pokud v postmoderním světě nenalézáme neměnné a trvalé zákonitosti, pokud se nám nedaří oddělit náhodu od nutnosti, pokud počítáme s rizikem a ne s jistotou a s náhodou spíše než s determinací jako s pravidly smysluplného jednání. Jen málo z toho, co se stane neodvolatelně a nenapravitelně. Tím větší význam má to, jak se karta rozehraje.

Spojitost nedosažitelná, a proto vytoužená

Postmoderní charakter těmto čtyřem typům dávají dvě okolnosti:

1. vystoupení z marginální situace, v níž setrvávaly v předpostmoderních strukturách. Postmoderní situace je - kdy se tyto vzorce praktikují na místech sociálně centrálních, veřejně, aniž by vyvolávaly paniku, strach, neklid. Vyplnily téměř každodenní život.

2. současné vystupování všech vzorců v životě těchže lidí a v těchže fragmentech života - opět na rozdíl od jiných epoch, v nichž tyto vzorce, pokud byly realizovány, byly realizovány zvlášť, jednotlivě, různými lidmi, v různých částech jejich života. Ony vzorce byly i dřív, ale byla možnost volby, jakmile byly vybrány, staly se diferenciačním znakem příslušnosti k určité kategorii lidí... Postmoderní je, že se mezi vzorci nevolí. Titíž lidé v tomtéž čase vedou život, který zahrnuje prvky každého z vzorců. Charakterizují ne odlišné lidské typy, ale aspekty životního způsobu těchže lidí. Koexistují, pronikají se, rozpouštějí se v sobě.

Problém: je takové rozpouštění možné? Může z toho být "slitina"? Vzorce jsou si v některých ohledech podobné, "rodová podobnost", (Wittgenstein), každého z členů lze poznat jako příslušníka rodiny... Zaznamenali jsme i rozdíly, někdy i dost podstatné, opomenout nelze ani to, že kdyby nebylo odlišných rysů, existují specifické způsoby jejich vzájemného propojení. Nemůže se stít, že požadavky různých vzorců budou navzájem natolik rozporné, že jednání, které by chtělo dostát všem najednou, by nutně muselo být nespojité, nekonsekventní?

Je velmi pravděpodobné, že nespojitost, nekonsekvetnost jednání, tužeb a představa o šťastném životě je chronickou chorobou postmoderního života. Touží-li člověk zůstat věrný jednomu z uznaných modelů, nutně se dostává do stálého konfliktu s požadavky modelů ostatních. Ať postmoderní člověk udělá cokoli, nikdy nebude jist, zda udělal, co bylo třeba. Zbude pocit, že něco zanedbal, některé možnosti nevyužil. Žádná volba nepřinese úplnou satisfakci. Tak odsouzení k nejistotě, převládajícímu pocitu ztráty, věčné nespokojenosti se sebou. Člověk moderní byl konzistentní, postmoderní je "rozervaný". Motá se mezi střípky dojmů a prožitků, které k sobě nepatří, z nichž se marně snaží slepit smysluplný obraz života, který má "cíl" a "směr". Fragmentace, epizodičnost, mnohoznačnost života mají své příjemné stránky: možná klamný, ale blažený pocit svobody, volnosti, nevázanosti, neomezených možností, nedefinitivnosti porážky, bohatství možností. Má ale ponuré stránky. Nejen budoucnost, ale i minulost jsou chronicky neurčité. Není jistoty, co se stane zítra, ale není ani důvěra v to, co se vykonalo včera, a v dnešní následky včerejšího. Jednotlivé signály si odporují a působí chaos. Sní se tedy o světě jednodušším, prostším, jednoznačnějším, který by šlo přehlédnout jedním pohledem, změřit jedním metrem. Sen o simplifikaci je nejbolestivější psychózou postmoderní doby, přirozenou a obecnou chorobou postmoderního životního stylu.

Odtud plyne potřeba "hlavního článku", potřeba jasných ukazatelů. V postmoderním světě ale nejsou. Proto jsou sektářské, kmenové či manichejské módy stejně tak nutnou součástí postmoderního světa, jako svoboda volby a autonomie svobody, kterou právě tento svět nabízí a slibuje. Na jedné straně postmoderní život "změkčuje" kdysi pevnou identitu, umožňuje ji znovu a znovu tvarovat. Tuto činnost svěřuje oficiálně těm, kteří se kontroly nad tvarováním domáhali proto, že to budou oni, kdo ponesou následky vytvořené identity (v tom je smysl postmoderní "autonomie osobnosti"). Na druhé straně nestálost každé z forem, kterou se od diktátu osvobozená individua snaží dát své identitě, vyvolává pokušené postoupit kontrolu nad tímto procesem, přenést odpovědnost na někoho, kdo by mohl, chtěl, nebo se odvážil zaručit správnost rozhodnutí. Důvěřivost postmoderního člověka, osvobozená od vnuceného kotviště, se však zmítá v hledání nových přístavů. Zprivatizované přístavy se v předtuše poptávky předhánějí ve vychvalování pevnosti svých hrází, kompetencí kapitánů...

Posmodernita neruší moderní tlaky. Jen je nahrazuje novými, vlastními. Decentralizuje je, dekondenzuje, rozptyluje a privatizuje. Dělá to s důsledky, které nelze ani dohlédnout.

Postmoderní příhody těla

"Člověk" v pojetí sociologů je utkán z myšlenek a citů. Jemnost materiálu ho dělá lehounkým jako pírko, pohybuje se podoben větrným proudům, jimiž se zabývají meteorologové, neví, kam se obrátí. Lidská svoboda.

Člověk je svobodný, jde složen z osobnosti, postojů, názorů na to, co je dobré, názorů, snů, vkusu, zásad, tedy z věcí, o nichž se ví, že je má nebo nemá, a ne něž se lze podívat zevně, milostivě přitakat nebo je odmítnout...., My sociologové o tom mluvíme rádi. Jestli sociologie je vyprávěním o tom, co vyplývá z faktu, že člověk není sám, že kromě něho žijí jiní, i před ním, o čem by se mělo vyprávět než o myšlenkách a citech? Sociologie je "sekundární hermeneutika", vysvětlování toho, co už bylo vysvětleno, přemýšlení o tom, co bylo myšleno...

Ono primární, výchozí přemýšlení, kterou se snaží e rozložit na prvočinitele, a znovu složit v průzračnější, přehlednější, soudržnější celek, pokládáme za onu "rozdílnost, jež tvoří rozdílnosti", za důsledek faktu, že člověk je "společenským živočichem". Zdá se nám to snazší proto, že v době, kdy to děláme, předmět našeho zkoumání uspokojivě souzní, rezonuje s naší vlastní praxí, známe to všechno z autopsie. "Společnost" v pojetí sociologů je hlavně rozmluvou, ta je někdy kakofonická, jindy dialogická, monologická, ale vždy více nebo méně sladěným souborem textů.

Jde o vzájemný vztah. Čím sdělení je méně monotónní, čím méně má povahu nezpochybnitelného příkazu, tím svobodnějším se jeví člověk, který je vystaven jeho působení. Mnohost sdělení umožňuje volbu. Kde je mnoho sdělení, kde žádné se nevnucuje neodbytně, kde se nelegitimuje autoritou, kde se lámou hranice provinčnosti, kde je otevřený svět - mluvíme o pokroku svobody.

Lze tak mluvit, pokud mluvíme o člověku utkaném z proudu myšlenek a citů. Ale co se stane, přijmeme-li tezi, že lidské tělo je podobně jako city a myšlenky vystaveno společenským tlakům a vlivům? Že tělu stejně jako myšlenkám a citům vtiskuje společnost svůj tvar..., že tělo je také společenským produktem.

Panoptikální přízraky

O dějinách modernity je možné mluvit jako o dlouhodobém, protože nikdy neukončeném pokusu utéci, prchnout před zděšením, jež vyvolal pád dávného, bezstarostného a naivního řádu, který si nebyl vědom ani sám sebe, ani svých alternativ.

Strach, před nímž měl moderní řád chránit, se jmenoval neurčitost - nepřehlednost situací, ochablost porozumění, nejasnost pravidel jedná í. Když se husté sítě dozoru a kontroly, jimiž byla protkána předmoderní lokální společenství, roztrhaly na kusy, vyjevilo se pod nimi bezcestí, nad nímž se vznášela vidina záhuby. Sítě popraskaly samy, byly slabé na udržení lidských závislostí. "Projekt modernity" byl dobrým tahem učiněným ve špatné hře, dělal z nouze ctnost. Byla vyhlášena válka starým pořádkům, když už byly v smrtelné křeči. Vyhubení zaostalosti bylo pojato jako úkol. Druhou stránkou soustředěného propagandistického útoku proti zbytkům rozptýlených a už bezmocných miniřádů, byla apologetika úsilí k ustavení nového globálního řádu. Bylo nutno pokusit se o nové zakořenění vykořeněných. Na zakázku slepená určitost a jednoznačnost pravidel vnucovaných silou měla vyplnit propast po odumřelých už komunitních zvyklostech. To, čeho se kdysi dosahovalo samozřejmě, bez přemýšlení, se mělo nyní ukázat jako důsledek vědomé reglementace lidských činů. Kdysi rozptýlený a mnohosměrný vzájemný dohled, jež držel pohromadě miniřády sousedských společenství, musel být nyní nahrazen jednosměrným dozorem, dozorce pak bylo nutno posadit do ústřední věže moderního Panoptika, aby na ně ti, kdo byli sledováni, neviděli.

Přímý dohled, kontrola shora dolů byla vlastní mnoha moderním vynálezů - škola, nemocnice,, věznice, průmyslový podnik. Vše tyto instituce byly továrnami na řád. Byly sídlem cílevědomé činnosti směřující k vytvoření určitého produktu. Tím měla být znovuobnovená pravidelnost a určitost světa, eliminace náhody, návrat rytmičnosti a spolehlivosti do jednání chráněnců. K tomu je třeba "silných stráží, pevných zdí, samoty, pracovní povinnosti a školení". Šlo o vychování nové rasy vzdělaných lidí. Vize Panoptika se nezrodila z bezcitnosti, pohrdání nebo nedostatku soucitu. Šlo o nejkratší cestu k štěstí. Věřilo se , že vedlejším produktem Panoptika bude štěstí lidí podrobených jeho dozoru a reglementaci. Příčinou lidské nespokojenosti je, mělo se za to (Bentham), je bacil neurčitosti a nejistoty.

Reglementace je rituálem očišťování světa od neurčitosti a zavádění nového řádu. Tento nový řád měl zaručovat síly vnější vůči individuu, které jeho dobrodiní využívá. Nakonec se Benthamem předepsaná léčba neurčitosti redukovala na maximální omezení volby. Nešlo o zúžení okruhu teoretických možností, jenž se v podmínkách moderního života nemohl stále rychleji rozvíjet (čímž vzrůstaly obavy a neklid), ale o stanovení okruhu voleb prakticky možných, pragmaticky reálných. Každý vězeň nebo pacient dbalý svého zájmu zvolí možnost, která je pro něj výhodná.

Naděje na restauraci řádu (takového světa, který jsou lidé do něho vržení schopni a ochotni vnímat jako sféru určitosti) pomocí panoptikální reglementace voleb měla smysl, pokud bylo možno mít naději, že každý (nebo skoro každý) člen společnosti se na přiměřeně dlouhý čas dostane do sféry vlivu některé z mnoha panoptikální institucí. Moderní zákonodárství udělalo co mohlo - prodlužováním školní docházky, vojenskou povinnou službou, přístup k životním prostředkům udělalo spojeným se zaměstnáním, tedy s povolením dozoru a dohledu a, s nutností mít nadřízeného. To platí pro muže, a ženy měly totéž dostat od mužů. Hlavními továrnami na řád, tedy i továrnami na individua jež by se se do tohoto řádu hodila, byly pro většinu mužské části populace moderní společnosti továrny nebo kasárna. Aby se muž mohl dostat pod spásný vliv řádotvorných procedur, musel se prokázat způsobilostí k průmyslové práci a vojně. Tyto dvě role byly mírou sociální adaptace. Vyžadovalo se silné tělo.

Objevovala se diskuse na téma silné tělo, - nebo degenerace.

Od dodavatele statků ke sběrači prožitků

V bohatých zemích není velká potřeba svalnatých dělníků a vojáků. Technický pokrok oddělil růst výroby od růstu počtu zaměstnanců. Redukce pracovních míst. Dočasné, krátkodobé pomocné práce (často pro ženy) vytlačují stálá, doživotní místa. Pracovní poměry nemohou pak plnit dozorčí a disciplinující funkce. Podobně i v armádě. Redukující se průmysl, malá profesionální armáda se nehodí pro roli budovatelů a dozorců řádu, garantů solidnosti světa, školy disciplíny a rutiny.

Režim reglementace měl i ten důsledek, že nahrazoval strach z neurčitosti obavou před "vypadnutím z řady", před odchylkou od normy a následky. V sociologických popisech zůstávalo místo pro "svobodnou vůli" jen v tom smyslu, že aktérům byl připsán sklon k horlivému hledání norem a poučení a podle nich jednat, aby jednání bylo správné, ve shodě s pravidlem. Sociální aktéři byli modelováni jako individua puzená hlavně touhou po konformitě.

Od chvíle, kdy přestali být vojáky a dělníky, osvobodili se muži (i ženy) zpod konformizujícícho tlaku panoptik. Strach z neurčitosti už není možné jako dřív zakrýt, neutralizovat zástupnou obavou z "odchylky". Prvotní strach nezanikl, ani se nerozptýlil. Rozrostl se do rozměrů dosud nepoznaných. Identita lidské osobnosti je dnes stejně (ne víc nebo míň) nedourčená, proměnlivá, těkavá, "vykořeněná", jako byla po dobu moderní éry, protože mocné mechanismy pracující na "opětovném zakořenění" individua se buď rozpadly nebo ztratily normativní moc.

Podmínky sociálního života se dnes reprodukují pomocí jiných prostředků, než kolektivními. Mechanismy reprodukce sociálního života prošly privatizací, jsou odsunuty ze sféry státní politiky. Moc a úřady se zříkají odpovědnosti z pověření a ve jménu společnosti se zříkají odpovědnosti a ponechávají otázku sociální integrace a reprodukce systému volné hře individuálních a skupinových iniciativ. Téměř vymizely státem zřizované úřady služeb pro ty, pro něž je stav neprůhlednost a neurčitosti a nevymezenosti bytí neúnosný. Přízrak neurčitosti a zkázy, neasovaný už režimem vnucených nutností, se svým obětem zjevuje v ohromné strašlivosti. Nahodilost bytí se klade celou tíhou na bedra individua, bojovat s ní musí vlastními, domácími prostředky.

Strach z neurčitosti dnes žene oběti ponechané sobě samým, do kolotoče šílených, neefektivních činností. Mezeru, která zůstala po sociálně utvářených tvrzeních typu "protože", nesnášejících odporu, musejí oběti samy zaplnit po domácku vyráběnými tvrzeními typu "aby". Porážka utrpěná v neustálých snahách o sebeurčení, nebo aspoň neúplnost a nedokonalost výsledku těchto snah, působí citelnou bolest, která je vnímána jako symptom vlastní, osobní, individuální nepřiměřenosti - dnes nejvíce znepokojující podoby nepovedeného života. Nejde tu ale o neadekvátnost starého typu, která se měřila vzdáleností mezi tím, čím jsem, a tím, čím bych měl být. Jde tu o "nový a vylepšený" postmoderní pocit neadekvátnosti, jde o hořkou pachuť, kterou po sobě zanechává nepodařený pokus o získání podoby, kterou se nám zalíbilo si vybrat a mít, nebo o vědomí toho, že jsme přehlédli podoby ještě přitažlivější. Jde o pocit neadekvátnosti z toho zjištění, že nejsem tak elastický, jak to vyžaduje kaleidoskopický sled vzorců hodných následování, že jsem špatně tvarovatelnou hlínou a špatným sochařem.

Dláta, ... a všechny nástroje ke tvarování hlíny jsou poskytovány společností (k dostání v obchodech) s návody, plánky. Odpovědnost za záměr a provedení ale je na sochaři. Situace jako vystřižená z Kafkova Procesu, v němž přece také soud obviněného nikdy nepozval, soudci s kamennou tváří čekali, až obviněný sám si připraví obžalovací spis a sám se soudu přihlásí s žádostí o urychlení zatčení a rozsudek.

Dotěrný dozorce, přísný mistr a vševědoucí učitel se se zorného pole vytratili. S nimi donucovací moc i jejich oprávnění poskytovat rozhřešení. Jen vlastní dozor a dohled, sebekontrola a takové vědění, jaké může získat samouk. Sám sobě dozorcem a učitelem.

Dnes lidské snahy pohání ne konkrétní úkol "nevychylovat se", držet krok, ale jakýsi meta-úkol" zůstat ve formě aspoň natolik, aby bylo možno si zachovat schopnost chopit se úkolů, i těch, o kterých se zatím nic neví. Výsledek je pak stálá obrana před zrezavěním, zatuhnutím. Jde o to - ne o pohyb určitým směrem, ale o úsilí udržet "volný prostor", v němž se můžeme pohybovat v libovolném směru.

Je výrazná podobnost mezi privatizací zápasu s neurčitostí a trhem orientovaným na soukromou spotřebu. Od chvíle, kdy ser strach z neurčitosti proměnil v neklid, že naše úsilí o sebe-tvorbu nebude na výši úkolu, začalo být obtížné odolávat pokušením trhu. K podlehnutí není potřeba ani násilí, ani indoktrinace. Trh sice nenabízí osvobození od útrap volby a rozhodnutí, ale nabízí jinou, žádanější pro lidi odsouzené k sebetvorbě: nabízí osvobození od nutnosti přemýšlet o odpovědnosti a o důsledcích volby. Nabízí možnost života rozkrájeného na proužky epizod natolik tenkých, že je možné je pozřít na jedno posezení a dopřát žaludku dost místa pro jiné kousky, když se objeví. Trh nabízí bezstarostnou neodpovědnost motýla, prožívanou radostně jako dar svobody.

Bývalý vězeň panoptika, který byl vmanévrován do role dodavatele statků, se dnes nalezl v postavení sběratele zážitků, sběrače prožitků. Každá z obou rolí odpovídá jiné metodě, jak si poradit s obavou z neurčitosti, s oním trvalým důsledkem "zásadního rozkladu struktur:, zvaného modernita. První metoda je kolektivní, druhá privatizovaná. Beze stopy zůstává obava z neurčitosti. Jen je dnes docela neurčitá, ...

Od zdraví k tělesné výkonnosti

Moderní tělo (dělnicko-vojenské) bylo podrobeno přísné disciplíně. Aby se zformovalo prostřednictvím sil, které jsou vůči němu vnější a přizpůsobilo jeho rytmu. (Viz pracovní pás). "Chorobným stavem" byla nazývána neschopnost udržovat rytmus diktovaný prostředím. Spotřeba nezbytná k udržování se ve stavu takto chápaného zdraví se redukovala na "přijímání potravy" v množství nezbytném k regeneraci fyzické síly. Všechno navíc bylo luxusem. Odříkání si a spořivost vedly ke ctnosti a mravnosti. Dnes ale jinak: lidské tělo je prvně orgánem spotřeby, konzumu a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat vše, co konzumní společnost nabízí.

Postmoderní tělo je hlavně odběratel prožitků. Je nástroj rozkoše, protože využívá přirozenou schopnost reagovat na podněty. Správné plnění těchto funkcí se nazývá výkonnost. (fitness). Opak se vnucuje jako "ochablost", zanedbanost, apatie, otrávenost, znechucení, neochota reagovat na pokušení. Udržovat tělo ve stavu takto pochopené výkonnosti znamená pociťovat vzrušení pří pohledu na podněty, impulsy, mít radost z jejich spotřeby. "Výkonné" je tělo, které je vnímavé, připravené přijímání rozkoší. (Sexuálních, gastronomických, zrakových...). U "výkonností nejde ani tak o to, jakých výkonů je tělo schopno, ale o to, jak hluboce jsou výkony prožívány. Jde hlavně o prožitky, ty musejí být "vzrušující", a extatické.

Hloubku prožitků je obtížnější měřit a srovnávat než tak viditelné činnosti jako je práce... Důsledkem přesunu akcentů je proto znehodnocení kdysi klíčového pojmu "normy" a "anomálie". Moderní medicína se snažila o stanovení hranice mezi zdravím a nemocí. Empiricky ověřitelně (Teploměr...) Těžko ale měřit zážitky. Nikdy si nelze být zcela jist tím, že vlastní zážitky jsou stejně silné a hluboké jako zážitky jiných, že se tedy podařilo vykřesat z prožitků všechno, co se podařilo jiným. Zážitky vždy mohly být hlubší. V každé rozkoši je vždy kapka hořkosti.

Každý okamžik uspokojení z vlastní výkonnosti otravuje mysl pomyšlením na "opravdovou" výkonnost, kterou nelze nikdy docela dosáhnout. Ti, kdo se honí za tělesnou "výkonností", pronásleduje neklid, jejž nemůže žádný výkon natrvalo rozptýlit. Žádný lék se nemůže ukázat jako naprosto spolehlivý a účinný, vždy jen dočasná úleva. Záhy po požití vyprchá. Proto se hledají horečně další léky, pozorně se naslouchá kázáním lékařů a mastičkářů, nakonec ale jen proto, aby se nazítří objevilo rozčarování z toho, nač se dnes věřilo.

Tělo je dnes soukromým vlastnictvím. Jeho kultivace je věcí vlastníka. Vlastník, který své tělo získal do výhradního vlastnictví, se náhle octl v nesnázích. Je zahradníkem i zahrádkou současně. Má to, co se děje, kontrolovat, ale současně to má být on sám, kdo je touto kontrolou kontrolován. Tělo se má ponořit do vln smyslových prožitků, nechat se jimi unášet, ale vlastník, který po celou dobu přešlapuje "uvnitř", má toto unášení se vlnami zanést do mapy, má toto sebe-zapomenutí zaznamenat, pečlivě se starat o onu bezstarostnost... (Žádá se rozumová distance od vlastního těla, současně však absolutní pohroužení se do živelného prožitku, být pozorovatel i účastník - např. orgasmu). Což je schizofrenní situace. Je třeba si pomáhat rozumem, aby se povzbudilo a posílilo to, co je v útrobách, co se jen tma rodí a umírá. Je potřebí nutit tělo, aby se uvolnilo, vydalo na milost a nemilost pudům, je třeba tělo kontrolovat, aby se osvobodilo od

kontroly. Být současně uvnitř i vně. S přechodem od sociálně řízené drezúry a dozoru k sebekontrole, se rozmývá rozdíl mezi předmětem a podmětem, objektem a subjektem, aktérem a činností. Co bylo kdysi obyčejným protikladem, se dnes změnilo v aporii, v ambivalenci zbavenou naděje býti někdy jednoznačnou, v bitvu, která se vede na pohyblivých píscích, kde každý pokus vyprostit se znamená stále hlouběji se bořit.

V dob, kdy se tělesná výkonnost stává synonymem dobře splněného závazků vůči sobě samému, jsou náhle všechna životní snažení prosycena neklidem, z něhož se marně hledá únik. Roste potřeba stále nových kanálů odreagování. Tento nepředvídaný důsledek privatizace těla a orgánů, jež pečují o jeho formování, Je podle mne zdrojem specificky postmoderní ambivalence. Odtud se bere nevybitá energie současné kultury, její přirozená netrpělivost, rychlá unavenost ze všeho, co dělá, ironie k vlastním výtvorům, absence vazby k vlastnímu výsledku. Vynalézavost postmoderní kultury připomíná tužku s mazací gumou: maže tom co píše, okamžitě, jakmile to napíše.

Ambivalence se rozlévá do mnoha forem, jedna má mimořádně závažné důsledky: dvojznačnost postoje současně proteofobického (odpor k proměnlivost) a fixofobického (strach ze znehybnění, přílišné stability a trvalosti). Obavy, že se nikdy nedosáhne špičkových prožitků, a současně obavy, že se vrcholu dosáhne s vědomím, že ho dosaženo bylo. Byl by to konec života? Ztráta smyslu - který je z toho, že jsem bytí ještě ne naplněné? Oba postoje se doplňují a sytí. Život má směřovat k čilému ideálnímu tělu, ale žádný zážitek nemá být uznán takovým, že by nebylo možno jít dál. Aby nikdy nebylo možno na cestě spočinout a nechat objevování nových světů.

Tělo ve stavu obležení

M. Douglasová ukázala, že hranice mezi "tělem" a "prostředím" je ve všech epochách nejasná. Ruší tedy klid ducha, protože vyžaduje, aby byla neustále zpřesňována nebo rituálně potvrzována. Honba za tělesnou výkonností dělá tento úkol těžší než jindy.

Většina prožitků, jež tělo může zakusit, může přijít jen z "vnějšího světa". Tělo se musí otevřít podnětům. Toto nutné odhalení a otevření se vnějším podnětům ovšem podrývá princip soukromého vlastnictví těla. Živý pohraniční pohyb, tato nutná podmínka bohatosti prožitků, zbavuje možnosti plně kontrolovat tělesnou výkonnost, která je přece stejně nutnou podmínkou vstřebávání dojmů.

Dvě knihy jsou v Americe nejprodávanější: kuchařské knihy a s dietami. Ty druhé poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návodu knih prvních. Nejde už o únik před napětím a tenzemi (jako v moderně), ale o jejich vyhledávání a poté o jejich dovedení do extatické krajnosti. Jde ale také o to, aby napětí a tenze byly vybírány jaksi s nadhledem, aby jedno napětí vyrovnávalo a kompenzovalo zhoubné následky druhého, aby tedy žádné nemařilo šance nových extází. Stav bez napětí je postmoderní noční můrou.

Za to vše odpovídá postmoderní člověk, vlastník těla. Ochrana hranic, ovládání terénu uvnitř je jeho povinností. Ohrožení ze všech stran. Vůči ohrožení se ale nelze účinně obrnit, protože ohybu přes hranice se nelze vyhnout, ba je přímo nutné ho stimulovat. Je to obležení, z něhož se nelze dostat, ale z něhož se ani dostat netoužíme. Obležení navždy, život v tvrzi. Od rána do večera cítí obyvatel obležené tvrze v každém kousku dobrého jídla jed. Pro klid duše se ale neodřekne rozkoše. Roste nepokoj. Je potřebí najít viníka - ten nebo ten druh potravy se uzná jako odpovědný za stav obležení vyloučí. Ale obležení trvá... Trvá poptávka po stále nových a rafinovanějších důvodech paniky.

Dotek a chuť

Každé Já dokáže vykouzlit jiného a samo je tímto kouzlením vyvoláváno v život. Ale každé Já si vykouzluje jiného k svému obrazu. Jiný vykouzlený dodavatelem statků je jiný než jiný sběrače prožitků. "Jiný" dělníka-vojáka byl "substanciální", podobal se věci, byl jako věc, nahrubo tesaný, těžký, odolný. Byl neprostupný, existoval tvrdošíjně, svéhlavě. Byl hmatatelný, surovinou k hnětení, ale i objektem kladoucím odpor. Terén pro expanzi Já i její nepřekročitelnou hranicí.

"Jiný" sběrače prožitků je utkán z řídké, jemné a etherické látky smyslových vjemů. Je povrchem měnícím barvy, šířícím vůně, provokací pro chtíč, pokušením. Avšak je možné kolem něj i projít. Potom z našeho světa jaksi mizí, neboť jeho bytí netrvá déle než zájem, který vyvolává.

Oba "jiné" spojuje to, že oba náležejí k nepokořitelné, kontrole se vymykající budoucnost, vlasti vší neurčitosti. Proto také oba současně vyvolávají žádost i strach. "Jiný" dodavatele statků vyhrožuje odporem, "jiný" sběrače prožitků vyhrožuje nicotností prožitku, odhalením smyslové impotence. První jiný působí odpor, starosti, potíže, druhý může popudit nedostatkem půvabu, rozčarováním.

Životní způsob dodavatele statků je orientován vnějškově. CO se dá dělat s vnějším světem. Životní způsob sběrače prožitků je orientován dovnitř. Otázkou - co se dá v tomto světě ještě zažít. V prvním případě je svět nástrojem, na němž hrajeme vlastní nebo naučenou melodii. Pro druhého je nástrojem vlastní tělo, jen v něm se mohou zrodit opojné tóny života.

Ani v jednom případě se neorganizuje prostor světa podle morálních kritérií. V obou případech bytí pro jiné neslibuje zisk, chce obětování, zřeknutí se, zřeknutí se toho, k čemu je jejich životní způsob povolal. Připsat jakýkoli jiný smysl Jinému (neřkuli dát dokonce souhlas k tomu, aby si svůj smysl sám vymezil) by znamenalo revizi záměru a narušení logiky prostředků. Obdařit Jiného dalším smyslem (než jako kontejner potencionálních prožitků) by znamenalo narušit sběračovo soustředění, zážitky rozmělnit.

Na první pohled žádný z obou způsobů bytí ve světě neskýtá žádné naděje pro bytí pro druhého. Mravní ohledy jsou chápány jako překážky a omezení, jichž je nutno se zbavit už kvůli realizaci vlastní životní strategie.

Ale... Ve způsobu bytí ve světě sběrače prožitků se skrývá určitá dvouznačnost, která chybí v přímočařejším způsobu života dodavatele statků - v typu spojení se světem. Nechce-li sběrač předem zhatit vše své naděje, nemůže si dovolit "odosobnění", "výmaz tváře" toho druhého, nemůže prostě znevážit jeho odlišnost, svébytnost (což dělník musel). Je ovšem pravda, že sběrač chápe Jiného jen jako dodavatele a ne příjemce prožitků, transakci s ním cháne jednosměrně, nestará se přitom o vzájemnost. Vtip je ale v tom, že "jiný" nemůže splnit úkol mu daný, jestli se nezachová svou odlišnost. Sběrač prožitků je z čistě egoistických důvodů zainteresován na obraně práv Jiného, odlišnost, svébytnost.

Základ pro mravní jednání je velmi vratký. Pokud jde o naději morálního jednání, je orientace na "vychutnávání" světa při všech nebezpečích, které v sobě má, lepší vidinou, než orientace na "manipulaci" se světem. Manipulátora nezajímají objekty, když kladou odpor, reaguje hněvem. Požitkář může dokonce nabýt schopnosti napomáhat předmětům rozvíjet jejich osobitou chuť. Jiný má být odlišný subjektivní podstatou, pak je zdroj nevysychajících překvapení. Stejná síla, která dělí a separuje hledače prožitků, je v principu nakonec může spojovat.

Mezi námi neznámými

aneb o cizích v (post) moderním městě

Každý moderní život je městský.

- v tomto životě je hodně cest, je mezi nimi volit a pak dbát na to, aby cesta vedla předpokládaným směrem, nejednou je třeba se vrátit, a nutno rozumět signálům

- signálů je více, je nutno si vybrat, někdy třeba i silou představivosti vykouzlit smysl tam, kde se smysl beze stopy ztrácí.

- cestičky je nutno vyšlapat v terénu hustě zaplněném jinými lidmi, kteří taky hledají cestu, je potřebí domyslet, odhadnout,

- záměrům jiných není možné docela porozumět, proto je v putování vždy prvek rizika.

Mezeru mezi tím, co by bylo k bezchybné navigaci třeba znát, a tím, co člověk o pohybech druhých ví, vnímá obyvatel moderního města jako "cizost" jiných lidí. Městský život vedou cizí mezi cizími.

V této mezeře je ambivalence: tato mezera je současně sídlem ohrožení i svobody. Očekávání dobrodružství se mísí se strachem se záhuby.

Tajemství štěstí obyvatele města je ve snaze vyčerpat do dna možnosti dobrodružství, které jsou v nedourčenosti vlastního cíle a směru cesty, současně redukovat nebo oslabit ohrožení vyplývající z nedourčenosti a směru cest jiných cizích. Tajemství šťastného (relativně) města je v kompromisu, v dosažení rovnováhy mezi možnosti a ohroženími. Aby se ze svobody ubralo jen tolik, ne víc, kolik je nutno, aby neurčitost byla snesitelná. Myslitelé zneklidnění životními podmínkami v moderním městě ale nehledali kompromis. Nejtěžší a nejméně léčitelnou chorobou tohoto života (Hornborg) je "motání se mezi steskem po communitas, touhou být částí něčeho silnějšího, než je křehké Já, a strachem ze ztráty identity", motání zcela bezvýsledné, které končí obvykle zjištěním, že svoboda bez společenství se rovná šílenství a společenství bez svobody je otroctvím.

Dvě (bezvýsledné) strategie života mezi cizími

O "konečné řešení" lze usilovat tak, že se řídíme jednou ze dvou stejně "racionálních" ale stejně bezvýsledných strategií. Jedna přikazuje redukovat prvek překvapení nakolik je možné. Druhá zbavit prvek překvapení jeho významu, proměnit pohyby "cizích" v bezbarvé pozadí. Obojí směřuje k přetvoření města v "zrutinizovaný svět cizoty". Svět bez nahodilosti. (jednou strategií je třeba soustředění nesnesitelné nahodilost bytí na vybrané kategorie cizích, s nimiž si dovedeme poradit - Cikány, bezdomovce).

Utopie dávaly přednost první z strategií. Byly utopiemi architektonickými. Vize vytyčení ulic... Předpokladem bylo, že chování lidí je podle prostředí. Stačí vyčistit město nahodilosti... Cizí byl nepřítelem uniformity, monotónnosti, podmínek řádu. Deprimující bylo, že to smysl nemělo. Mřížka (ulice pravoúhlé) zplodila novou mřížku, stala se osnovou.

Město není stejnorodým prostorem. Spíš je souborem kvalitativně odlišných prostranství, hranice mezi nimi jsou někdy výrazné. Prostředí jedněch je pro jiné nepřátelské.

Městský život má pro různé obyvatele různé významy. Nelze popsat zkušenost městského života jen z perspektivy postmoderní, demokratizované, ale i zkomercionalizované verze zevlounství. Je dostupná mnohým, ne všem obyvatelům měst. Když se mluví o zevlounství, je ve hře dvojí, ambivalentní tvář svobody - svoboda pohybovat se po libovolných územích města a svoboda ignorovat a vyhýbat se "nežádoucím cizímu. Tato dvojakost je podmínkou zevlounovy zkušenosti.

Cizí, jak ho vidí zevloun

Nechat se unášet náhodou a zároveň nacházet život všude tam, kam nás náhoda zavede, a to takový život, který pádí okolo (a v zorném poli zůstane jen tak dlouho, aby byl zaznamenán, a ne dlouho, aby zadržel pozornost, svázal ji a zbavil svobody hnát se za další náhodnou příležitostí) - to je pravý zdroj rozkoší a vzrušení, zážitek velmi blízký erotické, orgasmické rozkoši. A to vše ne navzdory, ale díky "všeobecné cizotě", která ovládá městský život. Tedy ne v důsledku magické proměny distance v intimní blízkost, v důsledku zrušení vzájemného vyobcování lidí vůči sobě cizích, ale naopak: jestli v městské zkušenost nabývá vrchu rozkoš nad strachem, pak pouze díky udržování cizích ve stavu cizoty, zmrazení distance, vyhýbání se sblížení (!!). Právě z blahého pocitu vzájemného vyobcování vyplývá rozkoš té zvláštní zevlounovy známé beztrestné rozkoše. bez starosti o následky, závazky možné. Podmínkou rozkoše tu je vědomí, že následky objeví-li se, nebudou trvat déle než chvíle rozkoše samé.

K postižení povaze pouličních setkání, jež umocňují a zesilují vzájemnou cizotu, použil Fromm metaforu fotografické "momentky". Povrchnost, emocionální plytkost, časové zploštění, dělení času na vzájemně nespojené rozkoše, jež mohl zažívat jen zevloun, průkopník vidění bez vidění, objevitel umění vnořit se do půvabů a osudů druhého člověka tak důmyslně, že pro nořícího z toho nevznikají žádné závazky. Dnes jsou tyto rozkoše dostupné většině obyvatel města. Má se za to, že existuje nezrušitelná odluka mezi "užitkovými a rozkošnickými hodnotami a závazkem "milovat, pečovat, poslouchat"". Je to jeden z hlavních postmoderních mechanismů toho, co označuji jako adiaforizaci. Tím rozumím odírání, olupování mezilidských vztahů o jejich morální význam, smysl, vyloučení těchto vztahů ze sféry morálního hodnocení, jejich chápání jako "morálně indiferentních". Pouze plné vztahy, vztahy zahrnující partnery jako celé bytosti jsou natolik obsažné, aby pojaly i vzájemnou odpovědnost, bez níž se morálka vztahu nemůže naplnit. Vedle moderní byrokracie s její "nezakotvenou" odpovědností, vedle moderního světa obchodu s jeho programovým časoprostorovým omezením lidských kontaktů na oblasti předvídané ve smlouvě, je hlavním mechanismem adiaforizace zřejmě logika městského života, která dává přednost "dívání se bez vidění". Morálně zubožený městský život je poddajnou materií pro jiné než mravní pudy a podněty.

Bech říká, že opojný zážitek svobody bez omezení a neomezených možností, jež jsou asociovány s městským životem, nejen z různorodosti dojmů, které se na člověka sypou, ale také (hlavně?!) z faktu "osvobození se od sebe sama", z narkotizace či dočasného umlčení celostní a tedy morálně zneklidněné, soustředěně se pozorující osobnosti. Z podstaty věci jsou ve městě navázané svazky anonymní a osvobozené od závazků do budoucna. Mají konzumního ducha. Navazujeme kontakty a libovolně je přerušujeme. Zájem a znechucení jsou řízeny jen rozptýlenou a nesoustředěnou pozorností, věčně nenasyceným, ale snadno se unavícím chtíčem.

Takové kontakty se řídí hlavně hmatovým smyslem, dotykem. Zastavuje se na povrchu věcí. Dívání se bez vidění je náhražkou, tušením dotýkání bez objímání, hlazení bez tulení. "Prezentace Já" na městské ulici adresovaná ostatním je prezentací povrchu. Lidé jsou si navzájem jen povrchy. A nutnost být neustále ve střehu (lze klamat). Hazardní hra, zpočátku tak oslnivá, se nakonec stane nesnesitelnou, když se hraje neustále. A sen o poklidném přístavu - domově - bude stále dotěrnější, až se změní v pokušení, jemuž se nelze vzepřít.

Cizí ante portas

P.Cohen tvrdí, že každá heterofobie, která má etnické nebo rasové základy, tj. která klade etnické nebo rasově cizí elementy jako vnější hranice vlastní, individuální a skupinové suverenity. používá metaforu "domova jako bezpečného úkrytu, jako místa, kde je možné zbroj odložit do kouta. Tato idea (vzpomínka, sen) bezpečného domova zvýrazňuje nebezpečí, jichž jsou plné ulice. Tyto lidi, cizí a děsivé je nutno zkrotit. Tento sen o prostoru, který je možné úspěšně bránit, o prostoru obklopeném neproniknutelnými hranicemi, bez rizika (hlavně nevypočitatelného), činí z obvyklých neznámých zlověstně nepřátele. Umění městského života vyžaduje složité dovednosti, pracné úsilí, neúnavnou bdělost - z toho pokušení utéci "do snu".

Potíž je v tom, že tento lék si lze jen představit, lze se ho domáhat, ale nelze jej dosáhnout v podobě splňující naděje, protože to, co obyvatele města nejvíce trápí, proniká všemi zákoutími jejich životů. Cizí rozložil tábor ante portas. Toto sousedství cizího, chystajícího se k vpádu, dává smysl bráně.

Cizí ante portas není oním neznámým, který tvoří jen pozadí městské procházky. Cizí ante portas nemá dvouznačnost, která charakterizuje cizího v městské ulici jako zdroj rozkoší. Cizí hrající radostnými barvami neočekávaných příhod, je výtvorem zevlouna, který hledá dobrodružství. Cizí ante portas ale jsou z tuláků toužících po "trvalém bydlišti", kteří jsou unaveni přemírou dojmů a chtějí si oddychnout. Kdy je přemožen touhou po domově, proměňuje se zevloun v tuláka a cizí se proměňuje z atrakce v hrozbu. Je možné, že "cizí" zevlounův je sedimentem protopilie (láska k proměnlivosti), ale "cizí" podmanitele krystalizuje v roztoku proteofobie (odpor k proměnlivosti). Nutně proteo - tvůrčí svět současného města vyvolává "filické" i "fobické" reakce v stejném čase a stejně.

V městě se cesty identity rozešly s cestami vyznačujícími původ. Povrchy, které si neznámí ukazují, postrádají hloubku, žádná "podstata" se pod nimi neskrývá. Povrchním setkáním chybí kontinuita, důslednost. Člověk se sám sobě stává cizincem, protože dělá věci a prožívá události, které se nedají vtěsnat do rámce přiznané identity. Identita původu je projektem, minulost, která má identitu definovat, je třeba složit ze zlomků znaků, symbolů s nimiž se potkáváme zběžně a na chvilku na tržišti. Domov zůstává vždy projektem, chce mravenčí práci, nadšení, oddanost, aby naděje živící tento projekt, neuschla dříve, než bude práce dokončena...

Janusova tvář Cizího

Městský život přitahuje i odpuzuje. Podněcuje i trápí. Opájí svobodou, kterou nelze jinde zakusit, a děsí perspektivou opuštěnosti a bezmoci.

Moderní lib očištění čisté věci svobody od závislosti na slepých, neproniknutelných a mocných silách se nenaplnil. Horlivé úsilí o jeho naplnění přidalo ke starým vědám nové. Na ulicích města a teleměsta se rodí náklonnost k pomíjivým zážitkům a obliba lehké plastické identity "k jednorázovému použití", současně ale i dusivý stesk po "domově", "společenství". (MacCannel: "pro postmodernitu je ústředním problémem produkce náhražek "společenství", které by snadno mohly kupčit s pocitem "přináležitosti" ke společenství, jež samy vyprodukovaly... Neměli bychom podceňovat konstruování věrohodných symbolů společenství při jeho faktické neexistenci. Ani tlaky, které k takové konstrukci podněcují.

Ambivalence života se odráží v mnohoznačné podobě Cizího. Má dvě tváře. Jedna vzrušuje, a svádí příslibem, pokouší, nežádá na oplátku závazek. Příslib neomezených možností. Druhá tvář je stejně tajemná, ale to tajemství je ponuré, zastrašující. Obě tváře jsou viditelné jen částečně, a krátce, než aby bylo možno si je dobře prohlédnout, prověřit. Je třeba značného úsilí k tomu, aby se daly rozeznat výrazné rysy. Úsilí významotvorné, interpretační. Interpret má oddělit vnadu a návnadu, ... Ale taky slepit rozložené do podoby Cizího, která šokuje nespojitou dvoutvářností.

Morálka bez etiky

Etika je předmětem zájmu filozofů, vychovatelů a kazatelů. Ti pronášejí etická tvrzení tehdy, když vypovídají o tom, jak se lidé vztahují k sobě navzájem a sami k sobě. Nesouhlasili by s tím, aby byl každý popis lidské jednání pokládán za etické tvrzení.

Etnoetika vypovídá o názorech dané skupiny lidé na to, co je dobré a co ne, nepředpokládá ale přitom, že se mluvčí s popisovanými názory ztotožňuje. Filozofové, vychovatelé a kazatelé souhlasně tvrdí, že k tomu, aby bylo možné proklamovat etické tvrzení, nestačí říci, že určití lidé pokládají určité skutky za dobré nebo ne. Mají etiku za své poslání a žádný z nich by "obyčejným lidem" nepřiznal právo na vynášení soudů vypovídajících o tom, co je dobré a co ne a nesouhlasil by s uznáním takovýchto "laických" soudů za dostatečně autoritativní bez dodatečného ověřování a odzkoušení.

Etika je víc než jen popisem toho, co lidé dělají, víc než jen popisem jejich názorů na to, co mají dělat. Etická tvrzení jsou taková, jejichž pravdivost nezávisí na tom, co lidé dělají , ani na tom, co si myslí, že mají dělat. V případě rozporu mezi etickými tvrzeními a reálným jednáním "obyčejných lidí" etikové prostě prohlásí, že se "obyčejní lidé mýlí". Jen etika je schopna prohlašovat, co se opravdu má dělat. Dokonalá etika se podobá kodexu právních předpisů, jež rozlišují dobré a nedobré skutky - všeobecně, jednou provždy. Proto má být svěřen formulace etických soudů zvláštnímu druhů lidí - filosofům, kazatelům, vychovatelům, o nichž lze důvodně předpokládat, že mají v životě takové postavení, které jim umožňuje snáze se dobrat obecné, nadčasové, nadlokální pravdy. Proto i přiznat jim zvláštní postavení. Autorita expertů na etiku je autoritou zákonodárců a soudců najednou. Oni, experti na etiku formulují zákony, posuzují, co odpovídá. Tvrdí, že mají kvalifikaci k tomu - díky rozhovorům s duchy předků, studiu dokumentů svěřených jim Bohem, díky způsobilosti dešifrovat nestranné příkazy Rozumu.

Povýšený vztah k etické kompetenci obyčejných lidí je opřen o předpoklad, že etické soudy nejsou dostatečně "fundovány", "zdůvodněny", jestli je pro ně jediný argument fakt, že je "lidé pokládají za správné", nebo že tak žijí. Základy etiky musí být stabilnější.

Co experty vedlo k této práci nebyl obecná a zdola přicházející žádost o radu a potřeba jistoty. Většina lidí (i experti) si ve většině životních situací dobře poradí i bez studia kodexů. Potřenu nějakého kodexu pociťují tak zřídka, že mohou životem projít, že takový kodex je. Většina lidé se řídí silou zvyku osvojenou rutinou. Jednáme tak, jak jsme jednali včera, a všichni okolo. Pokud nám v tom nikdo nebrání, nemusím revidovat.

?

Experti ale vytvářejí pocit, že bez nich jsme odsouzeni k bloudění. Jakmile přestaneme důvěřovat vlastní intuici, začne v nás narůstat strach z možného bloudění. Ten označujeme za hřích. Vyhlížíme člověka s autoritou, kdo by nás vrátil do blažené sebejistoty. Z tohoto uměl živeného strachu se rodí potřeba morální expertizy.

Společnost jako tichá dohoda

Chaos je takový stav, v němž se může stát cokoli, v němž pravděpodobnost změny není větší než jiné změny. Chaotické bytí nemá strukturu, ta označuje diferenciaci, rozrůzněnost, ... V diskusi o chaosu (kolem Tarkowské) - odpor pro použití "chaosu" pro popis lidského údělu, oněch stavů skutečnosti, jež teorie modeluje. Zůstávali tak ve shodě s věcnou intuicí. Snáze než o chaosu se jim mluvilo o restrukturaci kultury... Bezstrukturnost světa se jim jevila jako dočasné rozkomíhání struktury. O "Chaosu" byli schopni mluvit jen jako o odchylce od normy, něčem nenormálním.

"Lidé se nedokáží smířit s Chaosem jako s chaosem, nedovedou se dívat do Propasti a udržet se přitom na nohou." Tato nemohoucnost je prazřídlem, první příčinou všeho usilování o "smysl" a všech snah vysvětlit to, co je, sama však nemá ani smysl ani příčinu. Lidské bytí je nekonečným řetězcem pokusů utéci před Chaosem. To nelze, výsledkem může být nejvýše tenká blána řádu, násilí navlečená na chaos, který ji stále trhá. Invaze chaosu je, ale i "imanence", která mu padá za oběť, je jevem každodenním. Invaze se vyjevuje skrze to, co je nové a docela jiné, a také skrze neustávající proces ničení, zániku a smrti.

Třeba ale přiznat, že vskutku sisyfovské úsilí utajit skutečný stav toho, co se označuje jako "společnost", je natolik úspěšné, že onen "Chaos", ona "nepřítomnost základů" se nám nejeví jako scéna prvotního bytí zbavená příkras, z níž se každodenně snažíme dostat ven, ale jako výjimka, jako stav neobvyklý, jako výsledek nešťastné události. Jeví se jako prasklina v jinak pevné skále bytí, jako narušení "normálního života". Proto kdykoli se Chaos dere do našeho života a kdykoli odmítá odejít, děsí nás stále znovu jako znamení porážky. Dává nám na vědomí, jak směšné jsou naše snahy dosáhnout dokonalého řádu. Strach před Chaosem nás ovládá tím více, čím slavnostnější jsou přísliby řádu obsažené v každodenní rutině. Společnost se rodí a čerpá síly z tohoto strachu, je ale současně jeho líhní. Tato symbióza je úplná, nutná, nezrušitelná.

Narození a smrt, příchod neznámého a odchod již poznaného, to jsou dvě pukliny v hladkém zdivu řádu, jež nelze zatmelit. Lidská bytost, vtěsnaná v krátký čas a úzký prostor mezi příchodem a odchodem a v průběhu svého putování neustále informovaná o náhodnosti a nehnutelnosti obou mezních bodů, nedokáže rozšířit smysl toho, čím se zabývá, ani na to, co bylo předtím, ani na to, co přijde potom. Z tohoto nepojmenovaného a nekontrolovaného někde jinde a z onoho cosi, co je jiné než bytí, vzchází nové a nepředvídané, a v tom také tone vše, co je známé. To, co smysl má, je umělá výspa v moři nesmyslnosti, nepevné, zakotvená na mořském dnu. Tato výspa se ale bez kotvy a opory na moři neudrží. Proto se její obyvatelé předhánějí ve vymýšlení Atlasů, velryb, pilířů...

To, co je na "druhé straně", je nějak pacifikováno a přestává děsit - moudrost Boží překrývá nesmyslnost chaosu. Rozum bdí nad příměřím mezi tím, co je logické a tím, co je absurdní, mezi ambicemi bytí a úzkostí jeho hranic. Název daný chaosu popírá jeho nepodstatnost, a současně osvobozuje bytí od povinnosti ospravedlňovat se a vysvětlovat svůj smysl a poslání. Lidský řád se nemusí pak trápit tím, že sám je základem vlastních ambicí i příčinou nemožnosti jejich naplnění. Společnost se necítí ohrožena v oblasti, kterou ovládá, pokud se zříká dohledu nad oblastmi, jež neřídí a řídit nemůže. Ba může udržet načas v tajnosti i to, že byla podepsána abdikační listina, v níž je vlastní bezmoc představena jako Boží všemohoucnost, vlastní ignorance jako Boží vševědoucnost, vlastní pomíjivost jako Boží věčnost a vlastní provincialita jako Boží všudypřítomnost.

Vazba společnosti a náboženství není nahodilá. Oboje spolu tvoří jednotu. Bez náboženství je společnost předem odsouzena: nedokáže se hájit, dostane-li se do postavení obžalovaného. Sama totiž postrádá smysl, ač je zárukou každého smyslu. Není schopna ukrýt důkazy své bezmoci. Prohraje každý proces, před který ji povolá soud Rozumu, bude-li žádat důkazy právoplatnosti uzurpovaných výsad.

Nedokážeme-li se podívat do Propasti, tím víc musíme odvracet zrak. Tu se jednota společnosti a náboženství ukazuje jako užitečná. Společnost potřebuje Boha osobního, takové jako jsi ty a já, disponujícího většími prostředky. Který jasně vidí smysl tam, kde my vidíme jeho popření. Neosobní Bůh v podobě Rozumu nebo Historických zákonů je až druhý v pořadí.

Bez Boha je obtížné vyhnout se konfrontaci s Chaosem. V okamžiku této nutné konfrontace pak nelze nevidět, že "bytí, existence je čistou náhodou" (Schopenhauer). "Začne-li se někdo ptát, proč je tu svět místo nicoty, zjistí, že existence světa se nedá zdůvodnit zevnitř. .. Smrt je výsledkem, shrnutím života, úhrnnou sumou, jež vyjadřuje jedním mávnutím veškeré poučení, jež život nabízel jednotlivě, o po kouscích; zejména poučení, že všechno úsilí, jež v úhrnu tvoří život, bylo prázdným, neplodným a vnitřně rozporným snažením, že konec namáhání je vysvobozením, spásou."

Filosofie 19.století odsunula tento prorocký hlas, začala svrchu, její pozitivismus slíbil proměnit poušť v úrodná pole. Nietzscheho poslala do blázince. "Moderní dobu začali dva hysterici - Don Quijote a Luther". To není originální, ale už to není marginální výpověď jako u Schopenhauera. CO kdysi bylo herezí, to se proměňuje v filosofickou ortodoxii. Tento rozdíl zakládá rozdíl.

Tváří v tvář chaosu

Dnes se nám již nechvějí kolena, když hledíme do tváře Chaosu... (????!) Nikdy předtím se nám to nepodařilo. A to situace ke všem nemá precedens.

Vyjádříme-li to jazykem filosofů, vychovatelů (ne kazatelů, těch je už málo): víme dnes, že fundamenty bytí dosud nejsou objeveny, a již nikdy objeveny nebudou, že veškeré úsilí je zbudovat se ukázalo a asi bude ukazovat jako marné. Víme, že morálka nemá ani důvodem, ani příčinu, že nutnost být mravným se nedá logicky zdůvodnit ani demonstrovat. Morálka se nám dnes zdá být jevem stejně nahodilým jako zbývající, větší část bytí. Morálním subjektům dnes již neumíme nabídnout etická ponaučení, neumíme vyhlašovat zákony, jimž by mravní jednání mělo být podřízeno, e nedoufáme je získat. Předem jsme se ujistili o tom, že budoucnost morálky musí být postavena na pevném základě, který vybudují kompetentní stavitelé. Dnes jen stěží ale chápeme, jsme-li vůbec mocni tomu porozumět, proč by lidský subjekt měl být morální, a jak poznat, jestli je nebo ne.

Něco jiného je víra, že etické základy morálky nebyly ještě odhaleny, a něco jiného je ztráta víry v základy jako takové. Tvrzení: "není Boha" znamená: není síly mocnější, než je lidská vůle, která je schopna zlomit odpor člověka a donutit jej k morálce. A není vznešenější, důvěryhodnější a důstojnější autority, než jsou lidské předtuchy a intuice - autority, která by mohla přesvědčit bloudící a pochybující, že činy, jež se jim jeví jako ctnostní, jsou opravdu takové. Jestliže taková síla a autorita chybí, jsou lidé vydáni na pospas svým instinktům a pudům. TY pak, jak říkají kazatelů, mohou zplodit jen hřích nebo zlo. S filosofy tvrdí, že něco takového jako "eticky nezakotvená morálka" není, že "autonomní a autogentická morálka, o níž víme, že jsme na ni odkázáni, je zcela zřejmě a prokazatelně morálku eticky nefundovanou.

Jen jedou věci si ale můžeme být jisti: ve společnosti, která otevřeně přiznala, že jí chybí základě, a v níž pouhá lávka přemosťuje propast, kde měly být její základy, může existovat jakákoli morálka, může to ale být jen morálka eticky nefundovaná. Musí tedy být i nekontrolovaná a nepředvídatelná. Tvoří se sama, může zrušit to, co vytvořila. To vše probíhá v stálém procesu scházení se a rozcházení, porozumění a nedorozumění, ... To víme jistě. Ale ostatní, včetně důsledků - je nejasné.

Možná není důvodu k zoufalství, možná to s naším nevěděním přeháníme. Fakt sebeutváření společnosti není nakonec ničím novým, od nejdávnějších časů společnost existovala a tvořila se v procesu autogeneze, s tím rozdílem, že její členové si nebyli vědomi toho, že to tak je. Castodiadis říká, že společnost donedávna skrývala procesy, které ji udržovaly při životě. Umění "sebezatemnění" spočívalo v tom, že se popíral nebo tajil fakt autogeneze. Potom mohlo být i to, co bylo pevnou usazeninou vlastních činností, chápáno jako výsledek příkazů shora. Je snazší, jak se zdá, podřizovat se příkazům shora, než logice vlastních, ještě neověřených nápadů a záměrů, je snazší snášet důsledky činů. Konec zatemnění prožíváme bolestně hlavně proto, že je třeba stanout tváří v tvář odpovědnosti, kterou musíme vzít na sebe, což je ale ochoten udělat jen málokdo.

Utrpení tohoto typu je údělem autonomní společnosti, společnosti, která se konstituuje otevřeně. Tzn. že ví, že významy, v nichž a jejichž prostřednictvím žije, jsou jejím vlastním dílem. Nejsou určeny ani nutností, ani náhodou. Tyto významy pak nejsou bezdiskusní, ani odnikud nepadají. Ve spolčenosti skutečně "autonomní" se významy (včetně mravnosti) nejeví jako bezdůvodné, ač všichni vědí, že nemají "základy" v tom smyslu, jaký předpokládali filosofové a teologové. "Základy" významů, pokud se tady vůbec dá mluvit o základech, jsou ze stejného materiálu jako významy, jež mají podepírat. I ony jsou relativně pevným sedimentem stálého procesu autogeneze.

Kdybychom zalidnili tento nově objevený kontinent autonomní společnosti známými "normativně nedoregulovanými", osamocenými a asociálním zrůdičkami, jaké vymysleli Hobbes nebo Durkheim, máme důvody třást se strach o budoucnost lidstva. Měli bychom, kdyby nedošlo k tomu, že to, co se vlastně podstatně změnilo, nebyl způsob, jímž vytváříme náš společný život, soužití, ale naše porozumění procesům, jejichž prostřednictvím způsobujeme stále znovu týž zázrak. Dnes chápeme, že podobně jako zevnějšku zaručené etické základy lidské řádu je i strašák asociální bestie produktem fantazie sebezatemňující společnosti. Nemáme důvod soudit, že úkol autokreace je složitější než dřív. Vidíme jen prostě jasněji obtíže, které splnění tohoto úkolu přináší, a nehledáme jednoduchý lék.

Stát na straně toho, co je časné, proti nemilosrdné věčnosti - taková je morálka v Schopoenhauerově smyslu.

Tkaní závěsu

Nesmířenost s osudem, kategorické odmítnutí beznaděje, to byla nejvýraznější vlastnost moderní mentality. V tomto ohledu byla modernita v souladu s předmoderní teologickou verzí "sebezatemnění". Kněží vědy zastoupili kněze Boží. Moderní myšlení se chlubilo svým kriticismem, ale neuznávalo kritiku, která nevedla k pozitivním návrhům. Místo bylo jen pro "pozitivní kritiku", musela se legitimovat příslibem dobrého konce. Moderní kritika čerpala svou životní sílu z jistoty, že každý problém má řešení a že musí být sestaven pozitivní program.

Magickými zaklínadly se staly Dějiny a Rozum. Oboje jako siamské dvojčata. Rozum se jevil jako dějiny, jako neustálé "ještě ne", jako někde jinde každého možného místa, a někdy jindy každého možného okamžiku. "Rozum", o němž vyprávělo moderní myšlení, byl výstředním slovem, užívaným jen v budoucím čase. Budoucí vládá Rozumu dává smysl současné chvíli, která má dláždit cestu do budoucnosti. Moderní narace hledala svou legitimitu "v budoucnosti, které má být otevřena cesta, to znamená v Ideji která se má realizovat" (Lyotard).

Modernita se projevovala v úsilí petrifikovat cíl, tedy ujařmit onu budoucnost, která tomu úsilí dodávala smysl. Budoucnost měla prokázat, že to úsilí nebylo marné. Oproti staré, předmoderní a teologické verze "sebezatemnění" neakceptovala moderní verze proměnlivost, nahodilost, nepředvídatelnost světa jako argument proti sobě. Přiznávala smysl nejen tomu, co se mělo stát, ale i tomu, co již mělo končit. Uvolnit půdu vyčistit pole. Závěs smyslu, jímž moderní myšlení zakrývalo nevyléčitelnou absurditu bytí, byl utkán z příze tvořivého ničení.

Specificky moderní formou "sebezatemnění" byla představa světa jako frontové linie. Modernita je frontovou civilizací. Může existovat potud, pokud existuje bitevní pole, s nímž je možné pojit slib nového dělení. "Západ je otrokem ideje absolutní svobody, jež je pochopena jako naprostá libovůle, absolutní prázdno, jež je třeba naplnit obsahem" (Castoriadis). Co má být učiněno, učiněno být musí, Prvně se počítá se způsobilostí jednat. Obsah. cíl i důsledky činů jsou podřízeny schopnosti jednat.

Moderní životní způsob je jen zdánlivě orientován k cíli. Ve skutečnosti není důležitý cíl, ale sebejistota, který vyplývá z faktů vlastnictví prostředků k dosahování (a stanovení) cílů. Právě víra v tom, že je možní zkoušet stále znovu, do nekonečna, dovoluje setrvávat v přesvědčení, že dějiny jsou pokrokem v rozumu. V rozporu s tím, jak se sama sobě jevila, není moderní civilizace orientována na činnost, ale způsobilost k činnosti.

Zřejmě i změna v dělbě moci mezi Západem a zbytkem světa byla základní příčinou zhroucení a pádu té verze "sebezatemnění", jež si vypomáhala mytologií Dějin, Rozumu a Pokroku, tedy impulsem k postmodernímu přehodnocení předpokladů moderní civilizace. Výsledkem není, jak tomu bylo dosud, nová lepší verze "sebezatemnění". Výsledkem je nejen ochota připustit, že zdánlivě uspořádané a smysluplné bytí je podloženo Chaosem, absurditou, ale i přesvědčení o tom, že tento stav bude trvat tak dlouho, jak si jen lze představit.

Protržení závěsu

Modernita se kdysi pokládala za univerzální civilizaci. Dnes o sobě mluví jako o civilizaci globální. Prozrazuje to radikální zvrat v sebepoznání a sebeprožívání Západu. Vláda rozumu měla být univerzální, měl to být řád věcí, v němž diktatura náruživosti a vášní ustoupí autonomii rozumných bytostí, lidský osud bude zbaven nahodilosti, a umístěn do naplánovaných, kontrolovaných dějin. "Globálnost" znamená jen to, že se všichni mohou stravovat u Mc Donalda, dívat se na nový seriál. Univerzálnost byla výzvou nedokonalému světu, pyšným projektem. Globálnost oproti tomu zvěstuje pokorný souhlas s tím, co se děje, je rezignací na odpor, je kapitulací, jejíž hořkost (pokud je jako porážka vnímána) oslazuje jen přesvědčení, že je rozumnější se přidat k vítězům, než zůstat v táboře poražených. ("V konkurenčním systému globálního hospodářství je vepsán zákon, který činí filosofický diskurs bezpředmětným: zákon maximalizace zisku. Tento zákon určuje normy, jež řídí nebo omezují jednání, a dělá to ne tak, že by se dovolával pravdy, ale tím, že prakticky determinuje lidské životní úsilí a výsledky. Zákon sám, bez jakékoli pomoci, vyčleňuje, selektuje ty, jimž se daří, od těch, kteří neuspěli, v souladu s principy svérázného ekonomického darwinismu."2 Klemm)Pramálo záleží na tom, co filosofové povídají, zda touží, aby něco bylo opačně, zda tvrdí, že dějiny a modernita jsou filosofickými problémy, že to jsou úkoly, jež čekají na doporučení filosofů. Chaos a nahodilost, jejichž doživotní vyhnanství z ostrova společenského řádu modernita odpřisáhla, se vrátili pomstít se za čas pohany. Tam, kde vládne chaos a náhoda, jsou ovšem mudrci, kteří kdysi sedávali za stoly přednostů, správců dějin, degradováni na nejnižší stupínek. Společnost dnes již netvrdí, že je štítem proti nahodilosti. Při nepřítomnosti sil mocných a odvážných tak, aby podstoupily zápas o zkrocení živlu, se společnost sama stává herní plochou chaosu, bojištěm rozprášených partyzánských oddílů bez vůdců a společného plánu... Nebo pastvinou pro stáda, která putují každé jiným směrem, jež spojuje jen to, že hledají potravu a bezpečný úkryt před dravci a šelmami. Místo historie chronologie. Náhoda místo plánování. To není vinou filosofů. Že by to nezvládli,... Prostě jim bylo vzato z rukou nářadí a materiál, ale ne do jiných rukou se dostanou, ale proto, aby byly zahozeny na smetiště zklamaných nadějí.

Nejsou osoby, jež by byly ochotny si obléci šat "osvícených despotů". Filosofové hledají znovu a znovu. (třeba mezi dnešními rytíři svobody, kteří neměli ještě možnost vyzkoušet své síly v roli drobných, ale krutých tyranů. (Cioran varuje: "definice je vložena do počátku každého chrámu, roznícené oči jsou předzvěstí vraždy, člověk který hlásá novou víru, je pronásledován tak dlouho, dokud se sám nestane pronásledovatelem..")

Filosofové, nepřijímající posly nových zpráv, obviňují skutečnost, že nedospěla výšin racionality, jež oni na počátku moderního věku zvolili za horizont dějin. Ale v dějinách se stalo něco jiného: procesy započaté na prachu modernity, jež byly ve své době nesprávně dešifrovány jako první kroky vedou k profesionálně kontrolované, koordinované univerzální racionalitě, vyprodukovaly množství nekoordinovaných, svébytných racionalit, které se ukázaly být hlavní překážkou na cestě k všeobecnému univerzálnímu řádu.

Ozvěnou zklamané naděje je názor, že bolestí doby a příčinou ochoření je úbytek představivosti a soumrak utopického myšlení. Postmoderna má ale své vlastní utopie, ale není vinou filosofů, že v nich nenachází ty znaky, jež si přivykli pokládat za specifické znaky utopického myšlení: znaky štvoucí moderní intoleranci proti přítomnosti. Přítomnost v tomto vidění byla vždy nedokonalá, vždy v ní mnoho chybělo v porovnání s zářivým obrazem budoucí harmonie.

Bailey popsal dvě vzájemně se doplňující postmoderní utopie: tu, která vypráví o zázračných léčivých vlastnostech volného trhu, a tu, která maluje obraz světa, v němž jsou na vše léky dodávané technovědou. První, neoliberální utopie předkládá panoráma vyvázané z jakýchkoli vazeb, "deregulované" tržní konkurence, která neomylně nachází nejkratší a nejrychlejší cestu ke štěstí a bohatství. V této utopii se "společnost jeví jako řád v zásadě přirozený, v němž instituce sloužící uspokojování potřeb vznikají jakoby samy od sebe. Intervence, plánování, politizace sociálních služeb se jeví jako nebezpečné narušení přirozeného řádu. Druhá, technologická utopie prohlašuje, že sociální, politické i morální problémy společnosti jsou technologicky řešitelné. Jsou to dvě vlivné utopie, které vzbuzují pozornost, vnášejí do diskusí prvek optimismu. Dominují a kolonizují současný optimismus.

Postmoderní utopie jsou anarchistické, někdy blízko k anarchosyndikalismu. Malují obraz světa práv bez povinností, bez rádců, policajtů. Obě utopie přikazují důvěřovat moudrosti Nepřítomného Rozumu. Obě se bouří proti vědomé kolektivní akci, společným plánům, obecným projektům, dnešnímu odříkání pro zítřek, proti průtahům při uspokojování tužeb. Postmoderní moudrost zná jen jedno plánování - plánování rodiny. Ale jde v něm o to, aby k těhotenství nedošlo, aby mělo následky... Předpokládá se, že budoucnost je vůči aktérovi nepřející silou, potlačující svobodu, paralyzující vůli. Živelnost světa líčeného postmoderní utopií proměňuje každou starost o budoucnost v absurditu, s výjimkou starosti o to, abychom se nemuseli starat o budoucnost, tedy starosti o to, abychom mohli jednat způsobem, přiměřeně bezstarostným a neodpovědným.

Chaos a nahodilost, jež se moderní myšlení snažilo vymýtit, se vrátilo a nesnaží se ukrýt svou nahotu. Bezdůvodnost bytí není zahanbujícím tajemstvím, o němž se nemluví, nebo hříchem. Je to naopak: opěvuje se krásna této bezdůvodnosti, vychvaluje se, protože je podmínkou pravé plné svobody. Postmodernita proklamuje demontáž a deregulaci všech institucí, jimž modernita ukládala povinnost vést, stimulovat, motivovat k směřování k ideálnímu stavu. Postmoderní utopie nás přesvědčují o tom, že je třeba tuto demontáž nahlas chválit, chválit svobodu osvobozenou od povinnosti "sloužit vyšším cílům", jež přece kalí každou rozkoš.

Není docela jasné, jak se mohou pohnout dopředu záležitosti morálky, dobra, spravedlnosti ve světě, který jakoby se smířil s vlastní bezdůvodností, přestal se o ni starat, přestal se trápit nezpůsobilostí organizací, jež jsou odpovědny za ovládnutí chaosu. Filosofové etiky ztrácejí nervy a chuť vynakládat úsilí na řešení problémů světa. (vydávají poznámky k antickým dílům).

Dnešní nechuť zabývat se aktuálním stavem věcí zcela a ne náhodně, rezonuje s odumíráním kritického myšlení, oslabením představivosti, absenci optimistické odvahy, které jsou potřeba k tomu, aby jiný, odlišný svět byl doporučen lidem, kteří jsou ponořeni do světa, jaký je. "Současnou dobu lze nejlépe popsat jako dobu obecného obratu ke konformitě." Castoriadis.

Stržení závěsu

Kdybychom chtěli někoho obvinit za vysilující atmosféru podezřívání či lhostejnosti, v níž dnes chátrá mravní angažovanost, museli bychom pamatovat také na to, že údajný viník není ani tak původcem, jako spíš symptomem změn. Nechuť k etickému rozhodování plyne, jak se zdá, z autentických a zásadních pochyb o hodnotách operace Chaosgate, přinejmenším v té podobě, kterou jí dala moderní epocha. Ač se ve jménu této operace podařilo zbudovat četná tábořiště smyslu a řádu, jako celek nepřinesla úspěch. Nedosáhla etického pokroku. Léčba se dnes nezdá přitažlivější než chorobný stav. Obecný pokrok lidstva nenastal, dost jedovatých plodů.

Mravní důstojnost a etická sebedůvěra Západu je zraňována dvěma pochybnostmi.

Že Osvětim a Gulag byly a jsou logickým důsledkem a ne chvilkovou myšlenkovou odchylkou či selháním moderní praxe "dekretování řádu" (podobně jako následný návrat nechutí vůči cizím, projevující se etnickými čistkami, obranu před imigrací...). Jde o podezření, že odvrácenou a neoddělitelnou stránkou "univerzalizace" je růst partikulárií, současně i potlačování všeho, co se sjednovacímuprocesu vymyká, puzení k výlučnosti a to, že údajný" univerzální fundament" dekretovaného řádu se v praxi ukazuje jako teoretický základ intolerance vůči tomu, co je odlišné.

Druhá pochybnost se týká předpokladu, že moderna je svou podstatou civilizací, jež musí být obecná, že je civilizací odsouzenou k obecnosti. S tím spojena představa vyspělé části, která razí cestu, po které půjde zbytek. Ale - množí se důkazy o tom, že moderní civilizace není ve své podstatě nijak všeobecná, že ji nelze univerzálně aplikovat, že nutným předpokladem jejího rozkvětu je chudnutí jiné oblasti. Oběti molocha rozvoje, jež byly rozvinutým sektorem ponechány vlastnímu osudu, ale současně odříznuty od tradičních způsobů života.. se staly emigranty ve vlastních zemích.

"Rozvoj" rozvíjí zřetelně závislost lidí na předmětech, které oni sami nemohou ani vytvořit ani kontrolovat, rozumět jim. Když vlny vyvolané činností jiných lidí dorazí na práh jejich domovů, připomínají povodeň, přichází nečekaně, neznámo odkud, vysmívají se důvtipu, moudrosti obyvatel. Ať už jsou plánovači .. přesvědčeni o tom, že události řídí, nebo že by je řídit mohli, z hlediska obětí změny připomínají spíše otevření zdymadel, jimiž vtrhává chaos a náhoda do jisté monotónního, ale dosud spořádaného a regulovaného života. Tam, kde se dříve cítily jako doma, cítí se dnes jako zbloudilci. Svět kdysi domácký, průzračný, známý, je zahalen neproniknutelným tajemstvím. Oběti rozvoje už nevědí, jak mají jednat. Potřebují protézy a hole, průvodce, instruktory.

O tom se v učebnicích "rozvojové ekonomie" nemluví. Růst se prezentuje jako pokrok v uspokojování lidských potřeb. Dalším předpokladem tu je, že štěstí je součtem uspokojení potřeb. Závěr sylogismu založeného na tautologii a falešné premise je teze, že rozvoj je nutný, žádoucí a morálně chvályhodný. (Výzkumy provedené prokazují, že bohatí nejsou šťastnější než střední vrstvy... Nad úrovní bídy ovšem - přinášejí peníze štěstí, pokud je přinášejí, jen velice málo.) Ale je to tak, že chudí chudnou a bohatí bohatnou. Štěstí tedy nepřibývá rozvojem...

Není naděje na vzkříšení utopie o rozvoji, na jehož konci je svět harmonický.

Zjevená morálka

Modernita věděla, kam směřuje, byla rozhodnuta k cíli dojít. Příliš věřila sobě. Ospravedlňovala hořkost léku.

Zákonodárný pud je vlastní všem civilizacím. Jen modernita ale sebe samu prohlásila za civilizaci, označila se tak, a vzala se jako poslání. Civilizace - systematické úsilí o zkrocení živlu a vytvoření světa, který bude jiný, světa umělého. Zákonodárství bylo pro modernitu povinností, kterou sama nařídila...

Právo oddělovalo řád od chaosu, člověka od zvířete, smysl od nesmyslu... Právo pro každého a každý případ. Neústupné hledání etických principů. Lidem bylo třeba sdělit, že konání dobra je jejich povinností, že splnění povinnosti je dobrem. Bylo třeba k tomu lidi přimět, naučit je povinnostem, postrčit je. Modernita byla věkem etiky. Etika musela předcházet morálku. Etika byla technologií morálního průmyslu, dobro bylo zamýšleným produktem.

Byla-li reglementace a produktivnost bojovým heslem modernity, heslem postmodernity je deregulace a druhotné zpracování. Meditace na téma nietzscheánského "věčného návratu" zaplňují bílá místa v průvodcích, z nichž byly vyhnány dějiny pokroku. Jsme dál v pohybu, ale nevíme, kam jdeme, ani jestli jdeme po přímce nebo v kruhu. Dopředu dozadu... - nemá průzračnost. To, co je nové, je jen druhotným zpracováním toho, co tu už bylo, to, co je staré, trpělivě čeká, až bude oprášeno. Není tedy už smrt ani v původním smyslu konečnosti, neodvratnosti, je jen akt vymizení, chvilkového zániku, pohroužení se do nepaměti. Bez smrti není nesmrtelnosti, ani v prvotním významu věčnosti, nestárnutí. Je jen nesmrtelnost momentální, dočasná, na chvíli. Není tedy vlastně moc co dělat, není moc co vyhrát, získat, nic nemotivuje k řízení vlastního osudu, k odporu vůči hře náhody, k pracnému ustalování toho, co je chvilkové, dočasné. Není totiž možní, aby smrt byla událostí, která se dá vzít zpět, aniž by se dala vzít zpět taky nesmrtelnost. Dějiny se rozpadly na kousky, jsou jako korálky na šňůře. Věci se dějí, místo toho, aby šly po sobě nebo předcházely podle nějakého logického principu. Není v dohledu Vyšší síla, která by dekretovala, dohlížela na to, jak věci probíhají.

V časoprostoru vyplněném lokálními epizodami zastupuje fronezis, praktické vědění, objektivní pravdu. Starost o to, aby se pořád něco dělo, aby věci byly v pohybu, neponechává čas na to, aby se pátralo po základech. Kde se dřív čekalo řízení na základě principů, se užívá zdravého rozumu. Není místo pro ustavování etickým norem.

Pro každého, kdo přivykl přemýšlet o morálce jako okonečném produktu etického průmyslu, zvěstuje soumrak Věku etiky soumrak morálky. Musí však spolu s demontáží výrobních linek ustat také přísun zboží? Na místo světa drženého na uzdě přikázáními Božími, administrovaného prostřednictvím Rozumu, prochází nyní svět zalidněný muži a ženami, odkázanými na vlastní důvtip a vynalézavost. Pouštění z řetězu? Volné mravy? Brutální?

Epocha ustavování etických norem, operující hrozbami, nás naučila očekávat jen takovéto následky. Projekt budovy řádu se nemohl obejít bez přesvědčování, že volba de facto neexistuje, že politika nemá alternativ, že řád je možné zajistit jen jediným způsobem, že dilema lidského údělu je vymezeno opozicí mezi civilizací a barbarstvím. Náš řád může být nahrazen jen ne-řádem, ne řádem jiného druhu. Bez stanoveného pevně daného práva bude platit jen zákon džungle, v ní se nedá žít, platí v ní právo silnějšího. Dnešní hrůzy jsou ale jiného řádu a rozměru. Stojíme tváří v tvář situaci, kterou jsme se nenaučili si představovat ani v nejhorších snech: je to situace, v níž je zpochybněn ne ten nebo ten zákon a zákonodárce, ale neguje se zákonodárství jako takové, popírá se možnost a potřeba stanovování principů a zásad. Džungle zbavený i zákona džungle (silnějšího)... Morálka bez etiky. Ne jen možnost jiné, horší morálky, ale společnost bez morálky! Jen v důsledku dlouhotrvající a nevybíravé kampaně modernity vedené pod heslem "není morálky bez etiky", jsme dnes přesvědčeni o tom, že svět bez etiky musí být totéž jako svět bez morálky. Jakmile však pouze (!) odstraníme mentální sediment, o který se tato kampaň opírá, jakmile pouze (!) smažeme rovnítko mezi morálkou a morálkou eticky dekretovanou, přestane nás možnost, že soumrak etického zákonodárství nemusí nutně znamenat úpadek morálky, uvádět do stavu oslepení a paniky. Nebude nás ani děsit možnost, že se morálka, která již nebude rozpačitá, nejistá, nesamostatná a bezmocná díky onomu "my to víme lépe" etických zákonodárců, bude cítit jistěji, čí jí snad dokonce narostou křídla. Možná, že etický zákon garantovaný trestními sankcemi a podpíraný intelektuálním vyděračstvím nebyl ani tak rámce chránícím morální standardy před rozpadem, jako spíš železnou klecí, která znemožňovala standardům rozvoj, zkoušku zakládající a reprodukující lidské společenství. Možná se po rozpadu rámce ani nevyprázdní jeho obsah, možná se naopak spojí, zpřesní, zpružní, 3 protože bude odkázán na vlastní síly a nebude znásilňován vnějšími tlaky. Je možné, že lidé se od chvíle, kdy jejich uvažování nebude zahlceno starostmi o etické zákonodárství a dodržování litery práva, budou moci postavit tváří v tvář faktu morální autonomie, i tomu, že morální autonomie znamená morální odpovědnost - kterou nelze odejmout, jíž se nelze zříci. Možná se věk etiky změní ve věk morálky.

Etické zákony a mravní standardy

Nietzsche objasnil, že cokoli, co se pokládá za "dobré" nebo "špatné", má co do činění s hierarchií, vztahem vyšší - nižší, vládnutí a panování. Není přirozený, imanentní vztah mezi skutky určitého druhu a dobrem (například není nutné, aby se slovo "dobro" asociovalo s altruismem). Tento vztah není "viditelný", dokud není veřejně vyhlášen, nadekretován. Ti, co mají moc dekretovat a disponují způsoby, jak svým dekretům dodat závaznosti, vykonávají to magické umění: nejenže činí dříve neexistující vztah "očividným", ale současně mažou z paměti okouzlených diváků i časy, v nichž tato očividnost vůbec nebyla.

"Soud "to je dobré" nevzniká u těch, kterým se dobro prokazuje. Spíš ti, kteří jsou sami "dobří" a tedy šlechetní, mocní, vysoko postavení a vznešení, prohlašují, že stejně jako oni sami je i vše, co dělají takové... Pouze patos distance je zmocnil k tomu, aby vytvářeli hodnoty a pojmenovávali je... 4"Na počátku bylo aristokratické gesto sebepotvrzení a distancování se. U kolébky protikladu mezi tím, co je vznešené a co plebejské, stály pýcha a pohrdání. Začalo se tedy gestem, bezděčným účinkem zdatnosti těch, kdo měli sílu a chuť, ale i odvahu prohlásit vlastní obyčeje za hodny zachování, kdo současně necítili potřebu ospravedlňovat se za to, že jsou tím, kým jsou. "Aristokratické hodnoty vyrůstají a působí živelně, hledají protivníky proto, aby samy sebe potvrdily s ještě větším sebezalíbením a uspokojením než dříve."

Pokud se celá věc omezuje na toto bezstarostné nonšalantní gesto, narcistický údiv hledající vybití, potud se aristokratický akt sebestvrzení obejde bez stanovení norem. Nietzschův popis prvotní aristokratické vize je v podstatě vhledem do morálky bez etiky, do živelnosti dobra a dobra živelnosti, jež se brání normativní kodifikaci.

Svoboda šlechty znamená nesvobodu obecného lidu, odvrácenou stranou živelnosti těch, kdo jsou nahoře je tajemná zlověstná předurčenost těch, kdo jsou dole. Není tedy divu, že ti bezmocní a nevlivní si zvykli odvolávat se na normy, chtít předpisy, jež by omezovaly živelnost, svazovaly ruce, - aby kompenzovali bezmocnost svou. Nelze se tedy Nietzschemu divit, že v každé normativní morálce (v každé eticky kodifikované morálce) cítí spiknutí nevolníků. Impotenti bez talentu, naříká Nietzsche, vymysleli normativní morálku, aby ji mohli použít jako beranidla proti skutečné a pravé morálce šlechty.

Moderní elity se nenachází v tak pohodlné situaci (jako páni na hradě, kteří si konstruují svoje bez ohledu na ty ostatní dole, za zdí). Od úsvitu nové doby byli vtaženi do dialektiky pána a raba, kterou Hegel tak pronikavě obrátil naruby. Věděly, že jejich privilegia závisejí dost na "pracovitosti" mas. "Páni" si museli být vědomi nutnost stále potvrzovat svou superioritu, aby je nevolníci sami neustále stavěli do pozice "pánů". I moderní elity byly elitami mocenskými, ale na rozdíl od elit předmoderních musely být ve vztahu k podřízeným také učiteli, dozorci, pečovateli, chtěli-li svou moc udržet. Vládnutí politické a ekonomické muselo být doplněno o hegemonii kulturní. Moderní elita nemohla zapomenout na přítomnost mas. Panování se stalo věcí na plný úvazek a začalo vyžadovat vysokou kvalifikaci a neustálé soustředění. 5Teď mocenská elita potřebovala normy a kodexy. Nic a nikoho nebylo možno ponechat živelnosti a náhodě. Požadavkem vládnutí bylo zkrocení děsivých a tajemných sil, vyzařujících z nově vzniklých mas, které se již nepodřizovaly tradiční rutině. Bylo třeba "zkrotit šelmu".

Objednávce mocenské elity ale neodpovídal jakýkoli kodex. Potřebné bylo právo, které by ukázalo existující řád (řád totožností se stálostí jeho vrchnosti) ne v pojmech vyjímečnosti elity a jejích výsad, ale v kategoriích všeobecných principů, které jen tak mimochodem by činily z panujících panující.

Podřízení si ale neuvědomovali potřebu kodifikace. Pohrouženi do boje o přežití jen zřídka reflektovali vlastní život jako výraz obecných a rozumem obhájitelných povinností. Mluvili o tom, co dělali, jako o tom, co dělat museli. Kdyby se začali zabývat teoretickou reflexí světa, v němž žijí, a kdyby přitom vycházeli z vlastní životní zkušenosti, nedošli by ke kodexu etických principů, ale k beznadějně zamotané spletenině antagonistických sil a absolutních nutností.

"Lidé nemají svobodu volby. Hospodářské a sociální jevy se pohybují vlastním tempem, a situace, do nichž je tento pohyb uvádí, nutí jedince a skupiny jedinců, aby jednali určitým způsobem bez ohledu na to, zda si to přejí nebo ne. Jde o utváření jejich způsobu myšlení o volbě, zúžení palety možností, mezi nimiž mohou volit. " Schumpeter.

Zhroucení etického zákonodárství, uvádějící do panického stavu filosofy, vychovatele a kazatele 6 mohlo proběhnout nepovšimnuto milióny těch, jejichž život byl spíše řetězec nutností než povinností. Stejně jako dřív lidé nejdou světem, jsou jím strkáni, jdou-li na základě vlastní volby, vybírají si většinou takový směr, o kterém předpokládají, že do něj strčeni budou. Nemají často příležitost k nadechnutí, popřemýšlení nad smyslem toho, co dělají. Ve hře, jíž se účastní, jde o přežití, aspoň do zítřka. Z hlediska těchto milionů principy nezanikly. Lidé se nestávají méně mravnými, než byli dříve. Jsou dnes "nemorální" jen v tom smyslu, v němž by se ukázali nemorální i dřív.

Lidé pohroužení do celodenního boje o bytí nebyli schopni a necítili potřebu systematizovat svou intuici dobra a zla. Ne že by neměli nutné logické dovednosti, jak tvrdí filosofové. "Principy", ač jsou substantiva, se chovají jako "slovesa", vystupují v budoucím čase, týkají se toho, co se má stát. Jde v nich o to, jak se tato budoucnost bude lišit od toho, co je. Principy jakoby se znamenitě hodily do situace "nezakotveného". svobodně se pohybující člověka, který již má za sebou banální starost o chléb a základní potřeby. Proto může věnovat své myšlení "transcendenci" toho, co je. V boji o přežití šlo o udržení aspoň toho, co bylo. Boj o život tkví v minulosti, obsahuje jen málo zkušeností, z nichž se dá stvořit vize změny - budoucnost.

Nelze se tedy divit, že formulují-li lidé pohrouženi do přežití morální soudy, pak jsou to soudy negativní, odsuzující určité činy jako neodpovídající tomu, jak se věci mají. Zákazy. Daný stav, byť jakkoli i těžký, byl brán za měřítko toho, co být má. K tomu, aby současný stav sloužící jako standard, podrobit morální kritice, bylo třeba mít vizi budoucnosti, odlišnou od současnosti a zároveň bylo třeba mít představu o tvárnosti, plasticitě světa. To lidé pohrouženi do boje o život neměli. Fakt, že se "lidová morálka" zakládá spíše na obyčejových standardech chování než na regulujících principech, poukazuje podle Honnetha na nutnost rekonstruovat tuto morálku ne na základě proklamovaných pozitivních soudů, ale prostřednictvím analýzy činů a událostí, jež vyvolaly mravní rozhořčení.

Důvěřujeme-li zjištění Moora, pak musí přiznat, že lidové morálka v žádném dějinném okamžiku nepřipomínala kodex univerzálních zásad (určených k univerzalizaci), jímž mát podle představ moderních filosofů každá pravá etika být. Neznamená to, že by "lidovým masám" byly cizí mravní city a morální citlivost, ale že ať už masy měly morálku jakoukoli, nevyvozovala se ona z výsledků speciálního úsilí zavést a vštěpovat masám k rozlišení dobra a zla heteronomní a generalizované návody. Ba zdá se, že by k této morálce i ty nejhorlivější snahy expertů mohly něco podstatného přidat nebo z ní něco důležitého ubrat.

Toto vše zvyšuje věrohodnost předpokladu, že etická krize nemusí zvěstovat krizi morálky, a zcela jistě to prolamuje tezi, že soumrak "věku etiky" znamená nutně úpadek morálky. Lze přesvědčivě dokázat opačnou tezi: že pád věku etiky je počátkem věku morálky, že postmoderní dobu je možné za takový věk pokládat. Ne snad že bude morálnější. Jen v tom smyslu - že díky rozptýlení etické dýmové clony, jež zakrývala skutečný úděl morálního člověka, je dnes možné stanout tváří v tvář "holé pravdě" mravních dilemat, jež vyplývají z životních zkušeností lidí potýkajících se denně s těžkým úkolem volby, ukazuje se to v kruté, filozoficky nezjemněné a neodstranitelné mnohoznačnosti.

Až dnes, kdy slábne tlak vnějšího donucení, a kdy mizí autorita konvencí, se lidem jejich vlastní činy jeví jako věc odpovědné volby, a svědomí a odpovědnosti. 7 Představa, že rozlišení mezi dobrem a zlem bylo jednou provždy dáno a že nezbývá jiné než poznat a používat, ztratila mnoho z důvěryhodnosti. A nahodilost bytí, nabízející se v zkušenosti... Lidé jsou vrženi do postmoderní společnosti, musí se podívat do tváře vlastní mravní nezávislosti, tedy odpovědnosti. Tato nová nutnost je často příčinou mravního bloudění a zoufalství. Ale dává morálnímu subjektu šanci, jakou dosud nikdy neměl.

pozn. redakce:

1 Viz populárnost "převtělování". 2 Jakoby "zisk" bylo něco jednoznačného, ekonomicky určitelného. 3 Tvrdá utopie, vyvrací ji jeho vlastní popisy situace. 4 Ale ono nejde o hodnotu jen, kterou bych spojoval se sebou a hodnotil sebe, jde i o hodnocení situace, cesty, o "kudy", o co jde, čeho si všimnout a jakou možnost nevyužít. Dovedu pochopit, že etické principy přesně, kauzalistické dnes jsou těžko myslitelné. Ale princip - ten musí být, nebo se aspon hledat.
5 Jde nejen o vládnutí. Jde o hledání. O spolubytí. Tenhle zjednodušující, bezmála marxistický princip Baumanův těžko vzít vážně.
6 Copak oni jsou "vládnoucími"? 7Nemluvil před chvílí o naprosté neodpovědnosti postmoderního člověka?

[JP1]Zygmunt Baumann: Úvahy o postmoderní době

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?