Erich Fromm: Umění milovat

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?

fromm.jpg (9092 bytes)
České stránky věnované E. Frommovi

Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí… Čím hlubší poznání, tím větší láska… Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech.

Paracelsus

 

  1.  
  2. Je láska umění?

 

Je láska umění? Jestliže ano, vyžaduje znalost a úsilí. Nebo je to příjemný pocit, k jehož prožití se člověk dostává náhodně, něco, do čeho “zapadne po uši”, má-li štěstí? Tato knížka je založena na prvním předpokladu, většina lidí ovšem věří dnes v druhý.

Neznamená to, že by lidé považovali lásku za nedůležitou. Prahnou po ní; sledují ve filmu nekonečné množství šťastných i nešťastných milostných příběhů, poslouchají stovky bezcenných písní o lásce, ale sotva kdo pomyslí na to, že je třeba se něčemu o lásce učit.

Tento zvláštní postoj vychází z několika předpokladů, které ho jednotlivě či společně podporují. Většina lidí vidí problém lásky hlavně jako problém jak být milován, méně už jako problém jak milovat, jako problém schopnosti k lásce. Proto jim jde o to, cop dělat, aby byli milováni, aby se stali hodnými lásky, V úsilí dosáhnout tohoto cíle sledují několik různých cest. Jedna, po níž se pouštějí hlavně muži, je být úspěšný, být tak mocný a bohatý, jak to připouští společenské omezení, které je dáno pozicí jednotlivce. Jiná cesta, kterou volí hlavně ženy, je úsilí o zvýšení vlastní přitažlivosti pěstováním těla, oděvu… Další možnost (pro ženy i muže) jak získat přitažlivost, je ta, že si člověk osvojí příjemné způsoby, schopnost vést zajímavé rozhovory, že je ochotný pomáhat, skromný, neškodný. Mnohých těchto způsobů jak učinit sebe hodným lásky, používají lidé i tehdy, když chtějí dosáhnout úspěchu, “získat přátele a vliv na lidi”. Co si většina lidí našeho kulturního okruhu představuje pod pojmem být hodně milování, je v podstatě něco mezi popularitou a sex-appealem.

Druhá premisa skrytá za názorem, že není čemu se učit o lásce, je předpoklad, že problém lásky je problém objektu, ne problém schopnosti. Lidé si myslí, že milovat je snadné, že je těžké ale najít správný objekt, který bychom mohli milovat nebo kterým bychom mohli být milováni. Tento názor má několik příčin, jejichž kořeny tkví ve vývoji moderní společnosti. Jedna z nich je velká změna, k níž došlo ve 20.století ve výběru “objektu lásky”. Ve viktoriánské době, jako v mnoha tradičních kulturách, láska většinou nebyla spontánní osobní zkušeností, která může eventuálně vést k manželství. Manželství se uzavíralo konvenčně (dohodou rodin…) na základě společenských úvah, a předpokládalo se, že láska se vyvine, jak bude manželství uzavřeno. V posledních několika generacích se v západním světě stal skoro univerzálním pojem romantické lásky. V USA lidé v ohromné míře hledají “romantickou lásku”, osobní zkušenost lásky, která by pak měla vést k manželství. Tento nový pojem svobody v lásce musil velmi pozvednout význam objektu proti důležitosti funkce.

S tím souvisí jiný charakteristický rys soudobé kultury. Celá naše kultura je založena na chuti kupovat, na myšlence vzájemně výhodné výměny. Štěstí moderního člověka je ve vzrušení, které pociťuje, když se dívá do výkladních skříní, a v tom, že kupuje vše, co může, za hotové nebo na splátky. On či ona se dívá na lidi podobně. Pro muže přitažlivá dívka – a pro ženu přitažlivý muž – to je to, po čem baží. “Přitažlivost” obvykle znamená pěkný balíček vlastností, které jsou na trhu osobností populární a vyhledávané. Co činí někoho přitažlivým, to závisí na módě. Ve dvacátých létech dívka, která pila a kouřila, ostřílená a dráždivá, byla přitažlivá, dnes se žádá více domáckosti a upejpavosti. Na přelomu 19. a 20. století muž musel být agresivní, ctižádostivý – dnes musí být společenský, a tolerantní. Pocit zamilování vzniká obvykle jen se zaměřením na takové lidské zboží, které je v dosahu vlastních možností výměny. Tak se dvě osoby zamilují, když mají pocit, že nalezly nejlepší objekt, který je na trhu, se zřetelem na omezení vlastních směnných hodnot.

Třetí omyl, který vede k domněnce, že není čemu se učit o lásce, je směšování počátečního zážitku zamilování a stálého stavu milování. Když dva lidé, kteří si byli cizí, jak jsme si všichni, náhle nechají padnout stěnu, která je oddělovala a mají pocit blízkosti, cítí se jako jedna bytost, je pro ně tento okamžik splynutí jedním z nejvíce obšťastňujících, nejvíce vzrušujících životních zážitků. Tento zázrak náhlé intimity je často podporován i tím, že je spojen s pohlavní přitažlivostí a s pohlavním spojením, nebo je jimi přímo podnícen. Ale tento typ lásky je svou podstatou pomíjivý. Obě osoby se dobře seznámí, jejich intimita stále více ztrácí svou zázračnost, až nakonec jejich rozpory, zklamání a nuda, kterou navzájem pociťují, zabijí vše, co z počátečního vzrušení zbylo. Na začátku to nevědí, považují intenzitu zamilování, skutečnost, že jeden je “zblázněn” do druhého, za důkaz intenzity lásky, ač to třeba jen dokazuje, jak opuštěni byli předtím.

Tento názor, že nic není snadnější než milovat, v úvahách o lásce stále převládá, přes všechny zdrcující důkazy o opaku. Je sotva nějaká činnost, nějaké podnikání, které je ve svých počátcích spojeno s tak ohromnými nadějemi a očekávání, a které přece tak pravidelné ztroskotává, jako je láska. U jiné činnosti by se lidé snažili poznat důvody neúspěchu, toužili by se naučit, jak to dělat lépe, nebo se takové činnosti vzdali. Protože však tato alternativa v případě lásky nepřichází v úvahu, zdá se, že je jen jedna vhodná cesta, jak zabránit neúspěchu v lásce – zkoumat příčiny neúspěchu, pustit se do studia významu lásky.

První krok k tomu je, abychom si uvědomili, že láska je umění, stejně jako je jím život sám; chceme-li se naučit milovat, musíme postupovat stejně, jako když se chceme vzdělat v kterémkoli jiném oboru, třeba v hudbě, malířství, inženýrství…

Proces výuky lze rozdělit na dvě části: první je zvládnout teorii, druhá je zvládnout praxi. Kromě teoretického a praktického učení je ještě třetí činitel, kterého je potřebí k tomu, aby se někdo stal mistrem kteréhokoli oboru – jeho zvládnutí musí být pro člověka věcí nejzákladnější důležitosti: nic na světě pro něj nesmí být důležitější než jeho umění. To platí o hudbě… a také o lásce. Přes hlubokou touhu po lásce se skoro všechno považuje ale za důležitější, než je ona: úspěch, prestiž, peníze, moc – skoro všechna naše energie se spotřebuje na to, abychom se naučili, jak dosáhnout těchto cílů, a téměř žádna se nevynaloží na to, abychom se naučili umění milovat.

Je to snad tím, že ty věci, jimiž je možno získat peníze či prestiž, považujeme za dosti cenné, abychom se jim učili, kdežto lásku, která prospívá “jen” duši, ale nepřináší zisk v moderním slova smyslu, považujeme za přepych, na který nemáme právo vynaložit mnoho energie?

 

 

II. Teorie lásky

1. Láska, odpověď na problém lidské existence

každá teorie lásky musí začínat teorií člověka, teorií lidské existence. U zvířat je láska, či spíše ekvivalent lásky, jejich vzájemné připoutávání, v první řadě součástí jejich pudového vybavení; u člověka lze z tohoto pudového vybavení pozorovat jen rudimentární zbytky. Co je podstatné v existenci člověka, je skutečnost, že se vymanil z říše zvířat, z pudového přizpůsobení, že překročil hranice přírody – i když ji nikdy neopouští; je její součástí, a přesto, jakmile se od ní jednou odtrhl, nemůže se k ní vrátit; jakmile byl vyhnán z ráje, ze stavu původní jednoty s přírodou, andělé s plamennými meči mu zahrazují cestu zpět. Člověk může pokročit kupředu jen tím, že rozvine svůj rozum, že najde novou lidskou harmonii místo harmonie předlidské, kterou nenávratně ztratil.

Když se člověk narodí, je vržen ze situace, která byla určitá, tak určitá jako pudy, do situace, která je neurčitá, nejistá, otevřená. Jediné, co je jisté, je minulost, o budoucnosti je jisté jen to, že znamená smrt.

Člověk je nadán rozumem; je život, který si uvědomuje sám sebe; má vědomí sebe samého, svých bližních, své minulosti a možností své budoucnosti. Toto vědomí sebe samého jako zvláštní jednotky, vědomí krátkého trvání vlastního života, vědomí, že se člověk narodil ne ze své vůle a že proti své vůli zemře, že umře před těmi, které miluje, či oni před ním, vědomí osamocení a odloučení, bezmocnosti vůči silám přírody a společnosti, to vše dělá z jeho oddělené rozervané existence nesnesitelné vězení. Musel by zešílet, kdyby se z tohoto vězení neosvobodil, kdyby nevztáhl ruce a nespojil se nějak s ostatními lidmi, vnějším světem.

Zážitek odloučenosti vyvolává úzkost; je to pramen vší úzkosti. Být odloučen znamená být odříznut, být zbaven jakékoli možnosti využít svých lidských schopností. Být odloučen proto znamená být bezmocný, neschopný aktivně uchopit svět – věci i lidi; znamená to, že svět se může do mne vetřít, aniž mám možnost reagovat. Tak je odloučenost zdrojem intenzivní úzkosti. Kromě toho vyvolává pocit studu a viny. Vyjádřeno v příběhu Adama a Evy. Když okusili ovoce “ze stromu poznání dobra a zla”, když porušili poslušnost, když se stali lidskými tím, že se vymanili z původní živočišné harmonie s přírodou, tj. když se zrodili jako lidské bytosti, viděli, že “jsou nazí a styděli se”. Nejde o rozpaky nad viditelností pohlavních orgánů. (Nevykládat ve viktoriánském duchu). Podstatou studu je: když si muž a žena uvědomili sami sebe a jeden druhého, uvědomují si svou odloučenost a rozdílnost, protože patří k různým pohlavím. Ale zatímco poznávají svou odloučenost, zůstávají si cizí, protože se ještě nenaučili milovat jeden druhého (Obviňují se navzájem). Vědomí lidské odloučenosti bez opětného spojení láskou je zdrojem studu. Je i zdrojem pocitu viny a úzkosti.

Nejhlubší lidská potřeba je proto překonat odloučenost, opustit vězení své samoty. Absolutní neúspěch při sledování tohoto cíle znamená šílenství, protože panický děs nad plnou izolací lze překonat jen tak radikálním útěkem od vnějšího světa, že pocit izolace zmizí – tím, že zmizí vnější svět, od něhož je člověk izolován.

Před člověkem všech věků a kultur je řešení jedné a téže otázky: jak překonat odloučenost, jak dosáhnout spojení a osvobozující jednoty. Otázka zní stejně pro jeskynního člověka, pastevce, … dělníka. Odpovědi jsou různé. Může to být kult zvířat, lidské oběti, vojenská vítězství,život v přepychu, askeze, pracovní posedlost, umělecká tvorba, láska k bohu a k člověku. Je jen omezený počet odpovědí, které byly dány.

Odpověď závisí do jisté míry na stupni individuace, jehož jedinec dosáhl. U novorozeněte je jáství ještě málo vyvinuto; stále ještě pociťuje jednotu s matkou, nemá pocit odloučenosti, pokud ona je přítomna. Jeho pocit samoty je vyléčen fyzickou přítomností matky, jejích prsů, kůže. Až když se u dítěte postupně vyvine smysl pro odloučenost a individualitu, fyzická přítomnost matky již nestačí a vzniká potřeba překonávat odloučenost jinak.

Stejně i lidské pokolení v novorozeneckém stadiu cítí zajedno s přírodou. Půda, zvířata, rostliny stále ještě zůstávají světem člověka. Ztotožňuje se se zvířaty a vyjadřuje to nošeném zvířecích masek, uctíváním zvířecího totemu nebo zvířecích bohů. Čím víc se lidstvo vymaňuje z těchto původních pout, tím víc se odlučuje od přírodního světa, tím intenzivněji pociťuje potřebu najít nové cesty k úniku z odloučenosti.

Jedna z cest k dosažení tohoto cíle jsou všechny druhy orgiastických stavů. Ty mohou mít formu transu, vyvolaného samovolně, někdy za pomoci omamných jedů. Mnoho rituálů primitivních kmenů je živým obrazem tohoto typu řešení. V přechodném stavu exaltace vnější svět mizí a s ním se ztrácí i pocit odloučenosti od něho. Pokud se takové obřady provádějí společně, přistupuje k tomu pocit splynutí se skupinou, který činí toto řešení ještě účinnějším. Velmi blízký tomuto orgiastickému řešení, takže s ním často splývá, je zážitek sexuální. Pohlavní orgasmus může vyvolat stav velmi podobný tomu, jaký vyvolává trans, nebo připomínající účinek některých omamných jedů. Rituály společenských pohlavních orgií byly součástí mnoha primitivních obřadů. Zdá se, že po orgiastickém zážitku může člověk nějaký čas vydržet, aniž příliš trpí pocitem odloučenosti. Postupně úzkostlivé napětí stoupá a pak se opakováním rituálu opět snižuje.

Pokud jsou tyto orgiastické stavy obecnou praxí kmene, nevyvolávají pocit úzkosti či viny. Je to správný, dokonce ctnostný způsobe jednání, protože se na něm podílejí všichni a je schvalován, vyžadován šamanem, knězem. Zcela jiná je situace, když si řešení zvolí jednotlivec v kulturním okruhu, který již má tuto společnou praxi za sebou. Alkoholismus a požívání omamných jedů jsou formy, které volí jednotlivec v neorgiastickém kulturním okruhu. Pak se objevuje pocit viny a studu, výčitky svědomí. Zatímco se pokoušejí uniknout ze své odloučenosti tím, že se utíkají k alkoholu či omamným jedům, pociťují své odloučení ještě silněji, když orgiastický zážitek skončil, a to je žene k tomu, aby se k němu vraceli stále častěji, intenzivněji. Poněkud odlišné je pohlavně orgiastické řešení. Do jisté míry je to přirozená a normální forma překonávání odloučenosti a částečná odpověď na pocit izolace. Ale u mnoha jedinců, jejichž odloučenost se nepřekonává jinak, dostává vyhledávání pohlavní orgasmu funkci, která ho činí podobným alkoholismu… Stává se zoufalým úsilím o útěk od úzkosti, kterou vyvolává odloučenost a výsledkem toho je stále sílící pocit odloučenosti, protože pohlavní akt bez lásky nikdy nepřeklene mezeru mezi dvěma lidmi, leda na okamžik.

Všechny formy orgiastického spojení mají tři charakteristické rysy: jsou intenzivní, dokonce bouřlivé, probíhají v celé osobnosti, v těle i v duchu, jsou přechodné a periodické. Pravý opak platí o té formě spojení, kterou člověk v minulosti i přítomnosti volí nejčastěji: spojení na základě konformity se skupinou, jejím zvyky a praxí, názory. I zde je dlouhý vývoj.

V primitivní společnosti je skupina malá: skládá se z těch, s nimiž má člověk společnou krev a půdu. Se stoupající vývojem kultury skupina roste, zahrnuje občanstvo polis, velkého státu, církve. I chudý Říman byl pyšný na to, že mohl říkat: “Civis Romanus sum”. Řím a jeho říše byly jeho rodinou, domovem, světem. I v soudobé západní společnosti splynutí se skupinou je převládající formou překonávání odloučenosti. Je to splynutí, při němž individuální osobnost do značné míry mizí a jehož cílem je být jedním ze stáda. Jsem-li takový jako všichni, nemám-li pocity, myšlenky, které mě od nich odlišují, přizpůsobuji-li se jejich zvykům, idejím,… jsem spasen, spasen od děsivého zážitku samoty. Diktátorské soustavy používají hrozeb a teroru, aby vyvolali konformitu, demokratické země volí sugesci a propagandu. Je jeden veliký rozdíl mezi oběma soustavami. V demokraciích je nekonformita možná a skutečně nikdy zcela nechybí; v diktátorských soustavách jen několik neobyčejných hrdinů bude odmítat poslušnost. Ale přes tento rozdíl se i v demokratických společnost projevuje zdrcující převaha konformity. Důvod je ten, že musí existovat nějaká odpověď na hledání jednoty, a není-li žádný jiný či lepší způsob, jednota stádní konformity převládne. Sílu strachu před odlišností, strachu před tím, že by se člověk ocitl jen na několik kroků od stáda, můžeme pochopit jen tehdy, když pochopíme, jak hluboká je potřeba nebýt odloučen. Někdy se strach před nekonformitou vysvětluje jako strach před praktickými nebezpečími, která by mohla nekonformního člověka ohrozit. Ve skutečnosti se však lidé chtějí přizpůsobit v mnohem větší míře, než jsou nuceni, aspoň v západních demokraciích.

Většina lidí si svou potřebu konformity neuvědomuje. Žijí v klamné představě, že sledují své vlastní myšlenky a sklony, že jsou individualisté, že dospěli k svým názorům na základně svého vlastního myšlení – a že je jen shodou okolností, že jejich názory jsou stejné, jako těch ostatních. Souhlas všech je jim důkazem správnosti “jejich” myšlenek. Protože však potřeba nějakého pocitu individuality zůstává, uspokojuje se podružnými odlišnostmi (monogram na kabelce, příslušnost ke straně, …). Reklamní heslo “je to jiné” ukazuje směšnost té dojemné touhy po odlišnosti tam, kde ve skutečnosti žádná není.

Sílící tendence k odstraňování rozdílů je v těsném vztahu k pojmu a zážitku rovnosti, jak se vyvíjí v nejpokročilejších průmyslových společnostech. V náboženském smyslu rovnost znamenala, že jsme všichni děti boží, že se všichni podílíme na téže božsko-lidské substanci. Znamenala též, že je třeba respektovat rozdíly mezi jednotlivci, že zatímco je pravda, že všichni jedno jsme,, je též pravda, že každý jednotlivec je jedinečné bytí, svět pro sebe. Toto přesvědčení o jedinečnosti individua je vyjádřeno v Talmúdu např.: “Když někdo zachrání jediný život, je to, jako by zachránil celý svět; když někdo zničí jediný život, je to, jakoby zničil celý svět”. rovnost jako podmínka pro rozvoj osobnosti byla také významem tohoto pojmu ve filosofii západního osvícenství. Znamenala (formuloval jasně Kant), že nikdo nesmí být prostředkem pro cíle jiného člověka, že všichni lidé jsou si rovni v tom, že jsou cílem a jen cílem, nikdy prostředkem. Pod vlivem osvícenských idejí socialističtí myslitelé různých škol definovali rovnost jako zrušení vykořisťování, využívání člověka člověkem, bez ohledu na to, zdali je to vykořisťování kruté nebo “lidské”.

V soudobé kapitalistické společnosti pojem rovnost nabyl jiného významu. Rovností je míněna rovnost automatů, lidé, kteří ztratili svou individualitu. Rovnost dnes znamení spíš “stejnost” než “jednost”. Stejnost abstrakcí, lidí, kteří mají svá zaměstnání, stejné zábavy, čtou stejné noviny, mají stejné pocity a myšlenky. Z tohoto hlediska je třeba pohlížet s určitou dávkou skepse na některé počiny, které se obvykle vychvalují jako znamení pokroku, např. zrovnoprávnění žen. Nemluvím proti němu, ale je to část tendence k odstranění všech rozdílů. Rovnoprávnost je vykoupena touto cenou: ženy jsou rovnoprávné, protože již nejsou odlišné. Výrok osvícenské filosofie (duše nemá pohlaví) se stal praxí. Polarita pohlaví mizí a s ní i erotická láska, která je na ní založena. Muži a ženy se stávají stejnými, ne rovnými jako opačné póly. Soudobá společnost hlásá tento ideál neindividualizované rovnosti, protože potřebuje lidské atomy jeden jako druhý, aby v masovém nahromadění fungovaly hladce, bez tření; aby všichni jednali podle stejných rozkazů, ale přitom aby každý byl přesvědčen, že sleduje jen své vlastní touhy. Stejně jako moderní masová výroba vyžaduje standardizaci lidí a tomu se říká “rovnost”.

Jednota dosažená konformitou není intenzivní ani bouřlivá, je klidná, podřizuje se rutině, proto nestačí na to, aby ztišila úzkost z odloučení. Alkoholismus… neodolatelné nucení k přehnané sexualitě, sebevraždy v soudobé západní společnosti jsou symptomy poměrného neúspěchu stádní konformity. Kromě toho se toto řešení týká hlavně ducha, ne těla, a z tohoto důvodu je ve srovnání s orgiastickým řešením nedostačující. Stádní konformita má jen jednu výhodu: je trvalá, netrpí křečovitými výkyvy. Jednotlivec se zavádí do šablony konformity ve věku tří až čtyř let a od té doby nikdy neztratí kontakt se stádem. I jeho pohře, na který se pohlíží jako na poslední velkou společenskou událost svého života, je v přesné shodě s šablonou.

Kromě konformity je třeba uvažovat ještě o jiné činiteli soudobého života jako o prostředku k zmírnění úzkosti z odloučení: o úloze rutiny práce a rutiny zábavy. Člověk se stává “dodržovatel pracovních hodin”. Má jen málo iniciativy, jeho úkoly jsou předepsány organizací práce. Je malý rozdíl mezi těmi, kteří zaujímají vyšší stupínky žebříku, a mezi těmi, kdo jsou dole. Všichni plní úkoly předepsané celou strukturou organizace s předepsanou rychlostí a způsobem. I city se předpisují: bodrost, toleranci, spolehlivost, ctižádost… Zábava je podobně šablonovitá, i když ne tak drasticky. Knihy vybírají kluby, filmy majitelé společností a kin a reklama, zbytek je uniformní – nedělní výlet autem, posezení u televize, … Činnost je prefabrikovaná, rutinová. Jak by mohl člověk nezapomínat, že je člověk, jedinečná osobnost, že má jen tuto jedinou příležitost žít, s nadějí, zklamáním, se smutkem, bázní, touhou po lásce a hrůzou před nicotou a odloučením?

Třetí cesta k dosažení jednoty je tvůrčí činnost, umělecká nebo řemeslnická… V každém druhu tvůrčí práce se člověk spojuje s materiálem, který reprezentuje vnější svět. to platí jen pro práci tvůrčí, v níž já plánují, vyrábím, vidím výsledek práce… V pracovním procesu úředníka, dělníka u pásu z této jednotící povahy zbývá málo. Dělník se stává přívěskem ke stroji, úředník k byrokratické společnosti. Přestal být sám sebou, nedochází tu tedy k žádnému spojení kromě spojení konformitou.

Jednota dosažená produktivní prací není jednota mezi osobami; jednota vytvořená orgiastickým splynutím je přechodná; jednota na základě konformity je jen pseudojednota. Jsou to tedy dílčí odpovědi na problém existence. Plná odpověď je v dosažení spojení mezi osobami, ve splynutí s jinou osobou, v lásce.

Tato touha po splynutí mezi osobami je nejmocnějším snažením člověka. Nejzákladnější vášeň, síla držící pohromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost. Nedosáhnout tohoto splynutí znamená šílenství či zničení – zničení sebe nebo zničení jiných. Bez lásky by lidstvo nemohlo žít ani den. A přece, nazýváme-li spojení mezi lidmi “láskou”, narážíme na vážnou potíž. Splynutí je možno dosáhnout různě a rozdíly jsou významné. Máme tedy všechno nazývat láska nebo to slovo vyhradit pro specifický druh spojení, který je ideálem ctností v náboženstvích a filosofiích posledních čtyř tisíc let?

Jako u všech sémantických potíží můžeme na tuto otázku dát jen odpověď, kterou si sami určíme. Záleží jen na tom, abychom věděli, o jakém druhu spojení hovoříme, když mluvíme o lásce. Máma na mysli lásku jako zralou odpověď na problém existence nebo mluvíme o těch nevyzrálých formách lásky, které bychom mohli nazývat symbiotickým spojením? Budu o lásce mluvit v prvním smyslu.

Symbiotické spojení má svůj biologický vzor ve vztahu mezi těhotnou matkou a plodem. Jsou dva a přece jedno. Žijí “spolu”, sym-biosis, jeden potřebuje druhého. Plod je částí matky, dostává od ní vše, co potřebuje, matka je pro něho celý svět, živí ho, krmí, ale také její život je tím obohacen. V psychickém symbiotickém spojení jsou obě těla nezávislá, ale stejný druh spojení je psychologicky.

Pasivní forma symbiotického spojení je forma podřízení, kterou nazýváme masochismus. Masochista prchá od nesnesitelného pocitu izolace a odloučení tím, že dělá sám ze sebe nedílnou část jiné osoby, která ho řídí, vede, chrání, která je “jeho životem”. Moc toho, kterému se podřizuje, se nadsazuje, ať již je to člověk nebo bůh;, on je vše, já nic, leda jako část jeho bytosti. Jako jeho část jsem část velikosti, moci, jistoty. masochista se nemusí rozhodovat, riskovat, není nikdy sám, ale není nezávislý, nemá svou celistvost; ještě se plně nenarodil. Masochistický vztah může splynout s fyzickou pohlavní touhou, pak je to podřízení, kterého se neúčastní jen duch, ale i tělo. Může existovat masochistické podřízení osudu, nemoci, rytmické hudbě, orgiastickému stavu… všude se tu osoba vzdává své celistvosti, proměňuje se v nástroj někoho či něčeho jiného mimo vlastní já: nemusí řešit problém života produktivní činností.

Aktivní forma symbiotického splynutí je ovládnutí, “sadismus”. Sadista chce utéci svému osamocení a pocitu uvěznění tím, že učiní jinou osobu částí sebe. Nadouvá a povznáší se tím, že si převtěluje jinou osobu, která se mu klaní.

Sadista je závislý na poddajném partnerovi jako on na něm; žádný z nich nemůže žít bez druhého. Rozdíl je jen v tom, že sadista rozkazuje, využívá, ubližuje, ponižuje, a že masochista si dává poroučet, ubližovat, nechá se vykořisťovat a ponižovat. V realistickém rozdílu je rozdíl, v hlubším citovém smyslu ale rozdíl není tak velký jako to, co mají společné: splynutí bez celosti. Když to pochopíme, není již tak překvapující, že jedna osoba obvykle reaguje jak sadisticky, tak masochisticky, většinou vůči různým objektům. Hitler reagoval sadisticky vůči lidem, masochisticky vůči osud, historii, “vyšší moci” přírody. Jeho konec – sebevražda uprostřed zničení je stejně charakteristický jako jeho sen – pln é ovládnutí.

V protikladu k symbiotickému spojení zralá láska je spojení za podmínky zachování vlastní celosti, vlastní individuality. Láska je aktivní silou v člověku; silou, která proráží zdi, jež dělí člověka od ostatních lidí, a sjednocuje ho s jinými; láska působí, že překoná pocit izolace a odloučenosti a přesto může být sám sebou, zachovat svou celost. V lásce dochází k paradoxu, že dvě bytosti splynou v jedno a přece zůstávají dvě.

Říkáme-li, že láska je druh aktivity, budeme mít potíže s dvojím významem “aktivita”. “Aktivita” ve smyslu dnešního používání tohoto slova znamená obvykle činnost, která vyvolává změnu současné situace vynaložením energie. Tak považujeme za aktivního člověka, když obchoduje, studuje, pracuje na pásu, provozuje sport… Všechny tyto druhy činnost mají něco společného: jsou zaměřeny na uskutečnění vnějšího cíle. Co se nebere v úvahu, je motivace aktivity. Vezměme např. muže, kterého žene k neustálé práci hluboký cit nejistoty a samoty; nebo jiného, kterého pohání ctižádost nebo touha po penězích. Všude tu je otrok vášně, a jeho aktivita je vlastně “pasivita”, protože je hnán: je trpitelem, ne činitelem. Na druhé straně považujeme člověka, který tiše sedí a uvažuje, aniž má jiná cíl než zažít sám sebe a svou jednotu se světem, za pasivního, protože “nic nedělá”. Ve skutečnosti je tato soustředěná meditace nejvyšší aktivita, která existuje, aktivita duše, který je možná jen při vnitř í svobodě a nezávislosti. Jeden pojem aktivity – moderní – se chápe jako vynaložení energie k uskutečnění vnějších cílů, druhy pojem aktivity znamená využití sil, které jsou člověku dány, bez ohledu na to, dojde-li k vnější změně. Tento druhý pojem aktivity byl nejjasněji formulován Spinozou. Odlišuje aktivní a pasivní afekty “akce” a “pase”. Při výkonu aktivních afektů je člověk svobodný, je pánem svého afektu; při výkonu pasivního afektu je hnán, je objektem motivací, které si sám neuvědomuje. Tak Spinoza řekne, že ctnost a síla jsou jedno a totéž. Závist, žárlivost, ctižádost, všechny druhy lakoty jsou pase; láska je akce, je uplatněním lidské síly, které je možné jen ve svobodě, a nikdy z donucení.

Láska je aktivita, ne pasivní afekt, je “setrvání v”, ne “padání do” (V angl. “to fall in love”, upadnout do lásky zamilovat se´). Nejobecněji lze aktivní charakter lásky vyjádřit tím, že láska je hlavně dávat, ne přijímat.

Co znamená dávat? Odpověď je plná dvouznačností a složitostí. Nejrozšířenější chybný výklad je v předpokladu, že dávat je “vzdávat se něčeho”, být toho zbaven, obětovat. Tak pociťuje akt dávání osoba, jejíž vývoj nepřekročil stadium receptivní, kořistné, sběračské orientace. Tržní charakter je ochoten dávat, ale je výměnou za to, že dostává; dávat bez protihodnoty pro něho znamená být šizen. Lidé, jejichž hlavní orientace je neproduktivní, pociťují dávání jako ochuzení. Většina jednotlivců tohoto typu proto odmítá dávat. Někteří činí z dávání ctnost ve smyslu oběti. Cítí,že právě proto, že dávat bolí, mělo by se dávat; dávání je pro ně ctnost právě proto, že přijímají povinnost obětovat. Pro ně pravidlo, že lépe je dávat než přijímat, znamená odříkat si je správnější než prožívat radost.

Pro produktivní charakter má dávání jiný význam. Dávat je nejvyšší výraz moci. Samotným aktem dávání prožívám svou sílu, své bohatství, moc. Tento zážitek zvýšené vitality a mohutnosti mě naplňuje radostí. Prožívám sebe překypující, rozdávajícího, živého, proto radostného. Dávat je radostnější než přijímat, ne protože to je odříkání, ale že v aktu dávání je výraz mé životnosti.

Není těžké pochopit správnost. Příklad ze sféry sexu. Vyvrcholení mužské pohlavní funkce je v aktu dávání; muž dává sám sebe, svůj pohlavní orgán, ženě. V okamžiku orgasmu jí dává své semeno. Nemůže nedávat, je-li potentní. Pro ženu to není jiné, i když složitější. I ona se dává, otvírá bránu k svému ženskému centru; v aktu přijímání dává. Je-li neschopna tohoto aktu dávání, je frigidní. U ní se akt dávání obnovuje, ne však v její funkci milenky, ale ve funkci matky. Nedávat by pro ni bylo bolestné (mléko, teplo…).

Ve sféře hmotných věcí dávat znamená být bohatý. Ne ten, kdo mnoho, je bohatý. Sběrač pokladů, který trpí strachem a starostí, aby nic netratil, je v psychologickém smyslu chudý člověk, zbídačelý, bez ohledu na to, co má. Kdo je schopen rozdávat sám sebe, je bohatý. Prožívá sám sebe jako někoho, kdo může přispět druhým. Jen někdo kdo by byl zbaven všeho kromě nejnutnějších prostředků k existenci, by byl neschopen těšit se z rozdávání hmotných věcí. Denní zkušenost však ukazuje, že, co někdo považuje za základní potřeby, závisí ve stejné míře na jeho charakteru jako na tom, kolik skutečně má. Je dobře známo, že chudí dávají ochotněji než bohatí. Překročí-li chudoba určitý stupeň, může chudému znemožnit, aby dávat a je pak ponižující, ne pro utrpení, které působí přímo, ale proto, že zbavuje chudého radosti dávat.

Nejdůležitější sféra dávání ale není v hmotných věcech, ale ve specifické říši lidství. Co dává jeden člověk druhému? Sám sebe, z nejcennějšího co má, ze svého života. To neznamená nutně, že obětuje svůj život za druhého, ale dává mu z toho, co je v něm živé; dává mu ze své radosti, zájmu, pochopení, vědomostí, humoru, smutku – ze všech výrazů a projevů toho, co je v něm živé. Když tak dává ze svého života, obohacuje druhého, zvyšuje jeho životní pocit tím, že zvyšuje svůj vlastní životní pocit. Nedává, aby přijímal, dávat je samo o sobě vybraná radost. Ale když dává, nutně vyvolává něco k životu v druhém člověku a to, co začalo žít, se odráží zpět k němu; když skutečně dává, nemůže nepřijímat to, co se k němu odráží. Dávat znamená učinit z druhého člověka též dárce a oba se pak podílejí o radost nad tím, co vyvolali v život. V aktu dávání se něco rodí, a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně oba. Specificky pro lásku to znamená: láska je síla, která vyvolává lásku. Impotence je neschopnost vytvořit lásku. Nejen v lásce dávat znamená přijímat. Učitel se učí od žáků, herec je podněcován diváky, psychoanalytik léčen pacientem – za předpokladu, že pro sebe navzájem nejsou objekty, že mezi nimi je pravý a produktivní vztah.

Schopnost k lásce jako aktu dávání závisí na charakterovém vývoji jednotlivce. Předpokládá dosažení převážně produktivní orientace; v této orientaci člověk překonává závislost, narcistickou všemohoucnost, přání vykořisťovat druhé nebo hromadit bohatství a získává důvěru ve své vlastní lidské síly, odvahu spoléhat sám na sebe na cestě za svými cíli. V té míře, v jaké se mu těchto kvalit nedostává, bojí se dávat ze sebe – a tím i milovat.

Kromě prvku dávání se aktivní charakter lásky projevuje tím, že vždy zahrnuje některé základní prvky společné všem formám lásky. Jsou to péče, odpovědnost, úcta a znalost.

Skutečnost, že láska zahrnuje péči, je nejzřetelnější v lásce matky k dítěti. Žádné ujišťování o matčině lásce by se nám nezdálo upřímné, kdybychom viděli, že nedostatečně pečuje o novorozeně, že zanedbává krmení… její láska v nás vyvolává silný dojem právě tím, že vidíme její p=či o dítě. Stejné je to s láskou k zvířatům… Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme. Kde tato aktivní péče chybí, tam není láska. Tento prvek lásky je krásně popsán u Jonáše: Bůh porušil Jonášovi, aby šel do Ninive a varoval tamní obyvatele, že je stihne trest, nepolepší-li se. Jonáš ze svého poslání zběhne, protože se bojí, že se Ninivitští budou kát a že jim bůh odpustí. Je to muž se silným smyslem pro pořádek a zákon, ale bez lásky. Při pokusu o zběhnutí se octne v břiše velryby, která symbolizuje stav izolace a uvěznění, do něhož Jonáše vrhl jeho nedostatek lásky. Bůh ho zachrání a Jonáš jde do Ninive. Káže tamním lidem, jak mu bůh uložil, a dostane se to, čeho se bál. Muži Ninive se kají z hříchů, bůh jim odpustí. Jonáš je hluboce pobouřen, zklamán, chtěl by “spravedlnost”, ne milost. Uklidní se ve stínu stromu. Když však bůh nechá strom zvadnout, hněvivě si Bohu stěžuje. Odpověď Boží… Bůh vysvětluje Jonášovi, že podstatou lásky je “pracovat” pro něco a “vypěstovat” něco, že láska a práce jsou neoddělitelné. Člověk miluje to, pro co pracuje a pracuje pro to, co miluje.

Péče a starostlivost v sobě zahrnují jiný aspekt lásky: odpovědnost. Odpovědností se dnes často rozumí povinnost, něco co nám uložil někdo vnější. Ale odpovědnost v pravém smyslu je zcela dobrovolný akt: může to být reakce na vyslovené nebo nevyslovené potřeby jiné lidské bytosti. Být “odpovědný” znamená být schopen a připraven “odpovídat”. Jonáš se necítil odpovědný za obyvatele Ninive. Jako Kain se mohl ptát: “Jsem já strážcem svého bratra”? Milující člověk odpovídá. Život jeho bratra je také jeho vlastní věcí. Cítí se odpovědným za své bližní, jako se cítí odpovědný sám za sebe. V případě matky a dítěte tato odpovědnost zahrnuje hlavně péči o tělesné potřeby. V lásce mezi dospělými se vztahuje hlavně na duševní potřeby druhého člověka.

Odpovědnost by se snadno mohl zvrhnout v panovačnost a majetnictví, kdyby nebylo třetí složky lásky, úcty. Úcta není strach a bázeň, ve shodě s kořenem slova “respektovat” (respicere – dívat se na) označuje schopnost vidět člověka jaký je, uvědomovat si jeho jedinečnou osobnost. Chci, aby milovaná osoba rostla, vyvíjela se, kvůli sobě samé, svým vlastním způsobem, a ne proto, aby mi sloužila. Miluji-li jiného, cítím se jedno s ním, ale sním takovým, jaký je, ne takovým, jakého jej chci mít jako objekt pro svou potřebu. Je jasné, že taková úcta je možná jen tehdy, dosáhl-li jsem nezávislosti; umím-li stát a chodit bez berlí, nemusím-li ovládat či vykořisťovat jiného. Úcta existuje jen na základě svobody. Láska je dítětem svobody, ne dítětem ovládání.

Abychom mohli mít k někomu úctu, musíme ho znát. Péče a odpovědnost by byly slepé, kdyby je nevedla znalost. Znalost by byla planá, kdyby nebyla motivována péčí. Je mnoho vrstev znalosti; znalost, která je složkou lásky, nezůstává na povrchu, ale proniká k jádru. Je možná jen tehdy, když mohu překročit p=či o sebe sama a vidět druhého z jeho vlastního hlediska. Mohu například vědět, že je pohněvaný, i když to neprojevuje, ale mohu jej znát ještě hlouběji a vědět pak, že je úzkostlivý a ustaraný, že se cítí osamělý, má pocit viny. Vím, že jeho hněv je jen projevem něčeho hlubšího…

Znalost má ještě jeden hlubší vztah k problému lásky. Základní potřeba splynout s druhým člověkem, abychom překročili vězené své odloučenosti, je úzce spjata s jiným specificky lidským přáním, s přáním poznat “tajemství člověka”. Zatímco život ve svých pouze biologických aspektech je zázrak a tajemství, člověk ve svých lidských aspektech je nezbadatelným tajemstvím sám pro sebe – a také pro bližní. Známe sami sebe, a přece přes všechno úsilí sami sebe neznáme. Známe ostatní lidi, a přesto je neznáme, protože nejsme věci a ani oni ne. Čím dále pronikáme do hloubky své bytosti či bytosti jiného, tím více se nám vymyká cíl poznání. A přece nemůžeme než si přát proniknout dále do tajemství lidské duše, do nejvnitřnějšího jádra, které je “on”.

Je jedna – zoufalá – cesta, jak poznat toto tajemství: znamená mít plnou moc nad druhým, moc, která ho nutí dělat, co chceme, cítit, co chceme, myslit, co chceme, která ho mění ve věci, v naši věc, v náš majetek. Nejvyšší stupeň tohoto úsilí o poznání je ve výstřelcích sadismu. V přání a schopnosti působit lidské bytosti utrpení, trýznit ji, donutit, aby v utrpení vydala své tajemství. V této touze po proniknutí tajemství člověka a tím naším vlastním, je hlavní motivace hloubky a intenzity krutosti a ničivost. Babel (slova důstojníka): “řeknu vám to tak: střílením – střílením se chlapa jen zbavíte. Střílením se nedostanete nikdy k duši, nezjistíte, kde v chlapovi je a jak se projevuje. Ale já nešetřím sám sebe a nejednou jsem šlapal po nepříteli víc než hodinu. Víte, chci poznat, co život opravdu je, co je pod ním.”

Tato cesta k poznání je příznačná pro děti. Dítě něco rozebírá, rozbíjí, aby to poznalo, rozebírá i zvíře, trhá motýlovi křídla… Ukrutnost sama je motivována něčím hlubším: přáním poznat tajemství věcí a života.

Druhá cesta k poznání “tajemství” je láska. Láska je aktivní pronikání druhé osoby, při němž mé přání poznat je ukojeno spojením. V aktu splynutí tě poznávám, poznávám sebe, všechny – a “nepoznávám” nic. Poznávám způsobem, který jediný umožňuje člověku poznat to, co je živé: zážitkem spojení, ne takovým druhem poznání, které nám může dát myšlení. Sadismus je motivován přáním poznat tajemství, zůstávám však stejně nevědomý jako dřív. Rozsápal jsem jinou bytost úd po údu, ale vše, čeho jsem dosáhl, je to, že jsem ji zničil. Láska je jediný způsob poznání, v němž akt spojení je odpovědí na mé hledání. V aktu lásky, sebedávání, v aktu pronikání jiného člověka nacházím sám sebe, objevují sám sebe, objevují nás oba, objevuji člověka.

Touha poznat sami sebe a druhé lidi, byla vyjádřena v délfském nápisu: “Poznej sám sebe”. Je to základní pružina vší psychologie. Ale pokud si člověk přeje poznat vše z člověka, jeho nejvnitřnější tajemství, nemůže být jeho přání nikdy splněno poznáním obvyklého druhu, jen myšlením. I kdybychom o sobě věděli tisíckrát víc, nikdy bychom nedosáhli dna. Stále bychom zůstávali sami sobě záhadou tak, jako ostatní lidé by zůstali záhadou pro nás. Jediná cesta plného poznání je v aktu lásky: tento akt překračuje meze myšlení, meze slov. Je to odvážné ponoření do zážitku spojení. Ale myšlenkové poznání, psychologické, je nutnou podmínkou pro plné poznání v aktu lásky. Musím objektivně znát druhého člověka i sebe, abych mohl vidět jeho skutečnost, nebo lépe řečeno překonat iluze, iracionálně zkreslený obraz, který o něm mám. Jen když objektivně znám člověka, mohu jej poznat v nejhlubší podstatě, v aktu lásky.

Problém poznání člověka je souběžný s náboženským problémem poznání boha. konvenční západní teologie se pokouší poznávat boha myšlením, vyslovovat výroky o bohu. Předpokládá se, že mohu poznat boha ve svém myšlení. Mysticismus, který je důsledným výsledkem monoteismu, se vzdává pokusu poznat boha myšlením a nahrazuje ho zážitkem spojení s bohem, v němž není místa – ani potřeby – pro znalosti o Bohu.

Zážitek spojení s člověkem nebo v náboženském smyslu s bohem není nijak iracionální. Je to naopak, jak ukázal A.Schweitzer, důsledek racionalismu, důsledek nejodvážnější, nejradikálnější. Je založen na naší znalosti základních, ne náhodných omezení našeho poznání. Je to poznání, že nikdy nemůžeme “chápat” tajemství člověka a světa, že je však přesto můžeme poznat v aktu lásky. Psychologie jako věda má svá omezení, a tak jako logickým důsledkem teologie je mysticismus, konečným důsledkem psychologie je láska.

Péče, odpovědnost, úcta a poznání na sobě závisí. Jsou syndromem rysů vyzrálé osobnosti, tj.osobnosti, která plodně rozvíjí své vlastní síly, která chce mít jen to, pro co pracovala, která se vzdala narcistických snů vševědoucnosti a všemohoucnosti, která získala pokoru založenou na vnitřní síle, již může dát jen pravá tvůrčí činnost.

Dosud jsem hovořil o lásce jen jako o překonání lidské odloučenosti, jako o splnění touhy po spojení. Ale nad univerzální, existenciální potřebu spojení vyvstává potřeba specifičtější, biologická: touha po spojení mezi mužskými a ženskými póly. Idea této polarizace je nejnápadněji vyjádřena v mýtu, že muž a žena původně byli jedno, že byli rozříznuti napůl, a že od té doby každý muž hledá svou ztracenou ženskou část, aby se s ní opět mohl spojit (v biblickém vyprávění o stvoření je podobná idea – Eva z Adamova žebra). Význam mýtu je jasný: pohlavní polarizace vede člověka k tomu, aby hledal spojení určitým způsobem jako spojení s druhým pohlavím. Polarita mezi mužskými a ženskými principy je také uvnitř každého muže a ženy. Stejně jako fyziologicky mají muž i žena hormony druhého pohlaví, jsou bisexuální i v psychologickém smyslu. Nosí v sobě princip přijímání i pronikání, hmoty i ducha. Muž – i žena – najde spojení uvnitř sebe jen ve spojení své mužské a i ženské polarity. Tato polarita je základem vší tvůrčí schopnosti.

Polarita mezi mužským a ženským principem je také základem tvůrčí činnosti ve styku mezi lidmi. Biologicky je to jasné z toho, že spojení spermatu a ova jsou základem pro zrození dítěte. Ale v čistě psychologické oblasti to není jiné; v lásce mezi mužem a žednou každý z nich se rodí znovu. (U homosexuální úchylky se toto polarizované spojení neuskutečňuje, protože homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti; není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný než průměrný heterosexuál, který neumí milovat).

Stejně polarita mužského a ženského principu existuje i v přírodě; nejen u živočichů, rostlin, ale i v polaritě dvou základních funkcí, přijímání a pronikání. Polarita země a deště, řeky a oceánu, noci a dne, tmy a světla, hmoty a ducha.

Problém pohlavní polarity vede k dalším úvahám o lásce a pohlaví. Freudův omyl: viděl v lásce výhradně výraz (či sublimaci) pohlavního pudu, že nepoznal, že pohlavní touha je jedním z projevů potřeby lásky a spojení. Ale Freudův omyl je ještě hlubší. V souladu se svým fyziologickým materialismem vidí v pohlavním pudu výsledek chemicky vyvolaného napětí v těle, které je bolestivé a hledá uvolnění, cílem pohlavní touhy je odstranění tohoto napětí, pohlavní ukojení je v dosažení tohoto odstranění. Tento názor má určitou platnost v tom rozsahu, že pohlavní touha působí stejně jako hlad a žízeň, když je organismus podvyživen. Pohlavní touha v této koncepci jako svědění, pohlavní ukojení znamená zbavit se tohoto svědění. Vskutku podle této koncepce by onanie znamenala ideální pohlavní ukojení. Co Freud kupodivu ignoruje, je psychobiologická stránka sexuality, polarita mužského a ženského a touha přemostit tuto polaritu spojením. Tento omyl byl asi usnadněn Freudovým extrémním patriarchalismem, který ho vedl k předpokladu, že sexualita je per se mužská a vedl ho k ignorování specificky ženské sexuality.

Sexuální přitažlivost mezi pohlavími je jen částečně motivována potřebou odstranění napětí; je to hlavně potřeba spojení s druhým pohlavním pólem. Ve skutečnosti se erotická přitažlivost nijak nevyjadřuje výhradně v přitažlivosti sexuální. Stejně jako v sexuální funkci je mužství a ženství v charakteru. Mužský charakter lze definovat tím, že má vlastnosti pronikání, vůdcovství, aktivity, kázně, dobrodružnosti; ženský charakter vlastnostmi plodné vnímavosti, touhy ochraňovat, realismu, vytrvalosti, mateřskosti. V každém se obě charakteristiky mísí s převahou příslušných… Jsou-li mužské charakterové rysy u muže oslabeny tím, že citově zůstal dítětem, bude se velmi často pokoušet kompenzovat tento nedostatek výlučným důrazem na svou mužskou úlohu v pohlaví. Výsledkem je donchuán, který potřebuje dokazovat sovu pohlavní mužskou zdatnost, protože je nejistý svou mužností v charakterologickém smyslu. Když je oslabení mužství extrémnější, sadismus se stává hlavní náhražkou mužnosti. Oslabená nebo zvrácená ženská sexualita se přeměňuje v masochismus nebo v majetnické nároky na partnera.

Freud byl za přecenění sexu kritizován. Tato kritika byla často motivována odstranit z jeho soustavy prvek pohoršující konvenčně založené lidi. Freud to cítil a bojoval proti každému pokusu o změnu své teorie sexu. Má kritika jeho teorie neříká, že kladl příliš velký důraz na pohlaví, ale že nepochopil pohlaví dost hluboko. Udělal první krok k odhalení významu vášní mezi lidmi; v souladu se svou filosofickou koncepcí je vysvětloval fyziologicky. V dalším vývoji psychoanalýzy je třeba jeho koncepci korigovat a prohloubit přeložením jeho poznatků z fyziologického do biologického a existenciálního rozměru.

 

2. Láska mezi rodiči a dětmi

novorozeně by v okamžiku porodu cítilo strach ze smrti, kdyby je milostivý osud neušetřil jakékoli vědomí úzkosti, spojené s odloučením od matky a od existence uvnitř dělohy. I potom, co se narodí, novorozeně se sotva liší od toho, čím bylo před narozením; nemůže poznávat věci, neuvědomuje si samo sebe ani to, že svět je mimo ně. Cítí jen pozitivní stimulaci teplem a potravou a nedovede ještě odlišit teplo a potravu od jejich zdroje: od matky. Matka je teplo, potrava, blažený stav uspokojení a bezpečí. Tento stav je podle Freudova termínu narcismus. Vnější skutečnost, lidé a věci mají význam jen z hlediska uspokojení či neuspokojení vnitřního stavu těla. Skutečné je jen to, co je uvnitř, co je vnější, je skutečné jen z hlediska mých potřeb, nikdy ne z hlediska svých vlastností či potřeb.

Jak dítě roste a vyvíjí se, nabývá schopnosti vnímat věci takové, jaké jsou; uspokojení z nakrmení se diferencuje od bradavky, prs od matky. Postupně dítě začíná prožívat svou žízeň, uspokojující mléko, prs a matku jako odlišné jsoucnosti. Začíná vnímat i mnoho jiných věci jako různé, jako něco, co má svou vlastní existenci. V tomto stadiu se učí je pojmenovávat a zacházet s nimi; poznává, že oheň je horký ,bolestivý, tělo matky teplé a plné slastí, papír lehký a dá se trhat… Naučí se, jak zacházet s lidmi; uvědomuje si, že matka se usmívá, když jí; že je vezme do náruče, když pláče… Všechny tyto zkušenosti se krystalizují a shrnují ve zkušenosti: jsem milován. Jsem milován, protože jsem mámino dítě, protože jsem krásný, obdivuhodný. Jsem milován, protože mě máma potřebuje. Jsem milován pro to, co jsem. Nebo přesněji: Jsem milován, protože jsem. Tento zážitek být milován matkou, je pasivní. Není třeba dělat nic, aby člověk byl milován, láska matky je bezpodmínečná. Vše, co musím dělat, je být, být jejím dítětem. Matčina láska je blaho, mír, není třeba ji získávat, není třeba si ji zasloužit. Ale nepodmíněnost mateřské lásky má též svou zápornou stránku. Nejenže není třeba si ji zasloužit, není ani vůbec možno ji získat, vyvolat, kontrolovat. Jestliže tu je, je jako požehnání; chybí-li život pozbyl vší krásy a není nic, co bych mohl dělat, abych ji vytvořil.

Většině dětí do osmi až deseti a půl roku záleží téměř výlučně na tom, aby byly milovány za to, cop jsou. Dítě do tohoto věku ještě nemiluje, reaguje vděčně, radostně na to, že je milováno. V tomto stádiu dítěte se objevuje nový činitel: nový pocit, že vyvolává lásku svou vlastní činností. Poprvé dítě myslí na to, aby matce či otce něco dalo, něco vytvořilo – básničku, kresbu či cokoli jiného. Poprvé v životě dítěte se idea lásky proměňuje z přijímání lásky v milování, ve vytváření lásky. Uplyne ale mnoho let, než od tohoto prvního začátku dospěje do stadia, kdy je schopno zralé lásky. Dítě, které v té době již může být mladým člověkem v pubertě postupně překonalo svůj egocentrismus; druhý člověk již není hlavně prostředkem k ukojení vlastních potřeb. Potřeby druhého člověka jsou stejně důležité jako vlastní – dokonce se staly důležitějšími. Dávat se stalo uspokojivějším, radostnějším než být milován. Tím, že miluje, opustilo žalářní kobku své samoty a izolace, kterou tvořil stav narcismu a soustředění na vlastní osobu. Prožívá pocit nového spojení, podílení, jednoty. A co více, pociťuje moc vyvolat lásku milováním – ne už závislost přijímání tím, že je milováno a že proto musí být malé, bezmocné, nemocné – či “hodné”. Dětská láska se řídí principem: “Miluji, protože jsem milován”. Zralá láska principem: “jsem milován, protože miluji”. Nezralá láska říká: miluji tě, protože tě potřebuji. Zralá” “potřebuji tě, protože tě miluji”.

Těsně spjat s vývojem schopnosti milovat je vývoj objektu lásky. V prvních měsících a létech se dítě nejtěsněji přimyká k matce. Toto spojení začíná před okamžikem porodu, kdy matka a dítě jsou jedno, i když jsou dva. Narození tuto situaci poněkud mění, ne ale tolik, jak by se mohlo zdát. I když dítě nyní žije mimo dělohu, je stále zcela závislé na matce. Ale denně se stává nezávislejším: naučí se chodit, mluvit, samostatně zkoumat svět; vztah k matce ztrácí něco na svém životním významu a místo něho nabývá stále větší důležitosti vztah k otci.

Abychom tento přesun od matky k otci pochopili, musíme uvažovat o základních rozdílech mezi mateřskou a otcovskou láskou. O mateřské jsme mluvili, je to láska ve své podstatě nepodmíněná. Matka miluje novorozeně proto, že je to její dítě, ne proto, že dítě splnilo nějakou specifickou podmínku či nějaké specifické očekávání. (Mluvím o principech, ne o osobách). Bezpodmínečná láska odpovídá jedné z nejhlubších tužeb nejen dítěte, ale každé lidské bytosti; na druhé straně být milován pro své přednosti, protože si to zasloužím, vždy zanechává nějaké pochybnosti; snad že se nezalíbím tom,u, kým chci být milován, snad to či ono, stále je strach, že láska může zmizet. Kromě toho láska, kterou je třeba si zasloužit, vždy nechává hořký pocit, že nejsme milováni kvůli sobě samým, že jsme milováni jen proto, že někoho uspokojíme, že nejsme koneckonců milováni ale využíváni. Po mateřské lásce toužíme všichni, nejen jako děti, ale i jako dospělí. Většina dětí má to štěstí, že se jim mateřské lásky dostává. Pro dospělé je tato touha tíže splnitelná. Při nejuspokojivějším vývoji se stává složkou normální erotické lásky; často nachází výraz v náboženských formách, častěji ve formách neurotických.

Vztah k otci je zcela odlišný. Matka je domov, z něhož jsme vyšli, je příroda, půda, moře; otec nepřestavuje takový přirozený domov. Má málo spojení s dítětem v prvních létech jeho života a jeho význam pro ně je v této době nesrovnatelně menší. Ale zatímco otec nepředstavuje svět přírody, představuje druhý pól lidské existence: svět myšlení, svět lidských výrobků, zákona a pořádku, kázně, cestování, dobrodružství. Je to otec, kdo dítě učí, kdo mu ukazuje cestu do světa.

Těsně spjata je s touto funkcí jiná, která se dotýká společensko-ekonomického vývoje. Když vznikl soukromý majetek a když se mohl dědictvím přenést z otce na syna, začal otec hledat toho syna, kterému by mohl majetek nechat. Nejlépe vybaveného, který se mu nejvíc podobal. Otcovská láska je podmíněná. “Miluji tě, protože plníš má očekávání, protože konáš sovu povinnost, protože jsi jako já.” Stejně jako v nepodmíněné lásce mateřské nacházíme i zde kladnou a zápornou stránku. Záporná je v tom, že otcovskou lásku je třeba si zasloužit, že je možno ji ztratit, když člověk neudělá to, co se čeká. Je v povaze otcovské lásky, že se poslušnost stává hlavní ctností, neposlušnost hlavní hřích, trest je odnětí lásky. Kladná stránky je stejně významná. Mohu něco udělat, aby lásku získal, mohu na ni pracovat, není mimo mou kontrolu jako mateřská.

Postoje matky a otce k dítěti odpovídají vlastním potřebám dítěte. Novorozeně potřebuje matčinu nepodmíněnou lásky fyziologicky i psychologicky. Od šesti let začíná potřebovat lásku otcovu, jeho autoritu a vedení. Poslání matky je, aby dala dítěti pocit bezpečnosti v životě, posláním otce je dítě učit, vést je k tomu, aby se umělo potýkat s problémy, před nimiž se octne v té společnosti, do níž se narodilo. V ideálním případě se matčina lásky nepokouší bránit dítěti v dospívání, nepokouší se odměňovat bezmocnost. Matka by měla věřit v život, nebýt přestarostlivá, nenakazit dítě svými obavami. Částí jejího života by mělo být přání, aby se dítě stalo nezávislým a aby se nakonec od ní oddělilo. Otcova láska by se měla řídit principy a nadějemi; měla by být spíše trpělivá a shovívavá než hrozivá a autoritářská. Měla by dávat vyrůstajícímu dítěti stále rostoucí vědomí vlastních schopností a nakonec mu dovolit, aby se stalo svou vlastní autoritou a obešlo se bez autority otcovy.

Nakonec se dozrálý člověk dostane do stadia, kdy je sám sobě matkou i otcem. Má jakoby otcovské i mateřské vědomí. Mateřské říká” “Není žádná chyba, zločin, který by tě mohl zbavit mé lásky, mého přání, abys žil a byl šťastný”. Otcovské říká: “Jednal jsi nesprávně, nemůžeš se vyhnout důsledkům svého nesprávného jednání, a hlavně se musíš změnit, abych tě měl rád.” Vyzrálý člověk se osvobodil od vnějších postav matky a otce a vybudoval je v sobě. avšak v protikladu k Freudovu pojmu super-ego je v sobě vybudoval ne tím, že do sebe vtělil otce a matku, ale tím, že vybudoval mateřské vědomí na své vlastní schopnosti k lásce a otcovské vědomí na svém rozumu a soudnosti. Kromě toho vyzrálý člověk miluje mateřským i otcovským způsobem, i když se zdá, že si navzájem odporují. Kdyby mu zůstalo jen jeho otcovské vědomí, stal by se tvrdým a nelidským. Kdyby mu zůstalo jen jeho mateřské vědomí, snadno by ztrácel soudnost a bránil by sám sobě i jiným ve vývoji.

Tento vývoj, v němž připoutání k matce je postupně nahrazeno připoutáním k otci, až nakonec dojde k syntéze obojího, je základem duševního zdraví a podmínkou dosažení zralosti. Porušení tohoto vývoje je základ neuróz.

Jedna příčina neurotického vývoje může být například v tom, že hoch má milující, ale příliš shovívanou nebo panovačnou matku a slabého otce, který o něj nemá zájem. V tom případě může přetrvat rané připoutání k matce a hoch se vyvine v člověka, který je na matce závislý, cítí ser bezmocný, má sklony charakteristické pro receptivní osobnost, tj. chce přijímat, být předmětem péče, být chráněn, chybějí mu otcovské kvality: kázeň, nezávislost, schopnost zvládnout život vlastními silami. Možná se pokusí hledat “matku” v každém člověku, někdy v ženách, někdy n mužích, kteří mají autoritativní a vlivné postavení. Jestli na druhé straně je matka chladná, nepřístupná, panovačná, může se stát, že dítě přenese svou potřebu mateřské ochrany na otce a další otcovské postavy (pak je to podobné, jako v předchozím případě) nebo se z něho stane člověk jednostranně orientovaný v otcovském směru, zcela oddaný zásadám práva, pořádku, autority, kterému chybí schopnost očekávat či dávat nepodmíněnou lásku. Tato vývojová tendence je posílena, když je otec autoritářský a silně připoután k synovi. Charakteristické pro všechny tyto neurotické vývojové rysy je to, že jeden princip, mateřský nebo otcovský, se nevyvine, nebo role otce a matky splynou ve zmatku jak vzhledem k vnějším osobám, tak vzhledem k roli těchto principů ve vlastní osobě (vážnější). Možná se prokáže zkoumáním, že některé typy neuróz jako posedlost, vznikají spíše na základě jednostranného připoutání k otci, a jiné, jako hysterie, alkoholismus, neschopnost se prosadit a realisticky se potýkat s životem, jsou výsledkem připoutání soustředěného na matku.

3. Předměty lásky

Láska není hlavně vztah k určité osobě, je to postoj, orientace charakteru, určující spřízněnost se světem jako celkem, a ne s jedním “objektem” lásky. Miluje-li někdo jen jednoho člověka a k ostatním se chová lhostejně, je jeho láska symbiotické připoutání, nebo rozšířené sobectví. Většina lidí však věří, že lásku představuje objekt, ne schopnost. Věří dokonce, že je důkazem intenzity jejich lásky, nemiluji-li nikoho jiného než “milovanou” osobu. To je klam. Někdo totiž nevidí, že láska je aktivita, síla duše, věří, že vše, čeho je třeba, je najít správný objekt, a pak vše půjde samo. Jakoby člověk chtěl malovat, ale jen stále čekal na objekt, pak že to bude umět. Miluji-li skutečně jednoho člověka, miluji všechny lidi, miluji svět, život. Mohu-li někomu říci “Miluji tě”, musím být schopen říci “V tobě miluji všechny lidi, tvým prostřednictvím celý svět, v tobě sebe”. Láska je orientace, to ovšem neznamená, že mezi různými typy lásky nejsou rozdíly, které závisí na milovaném předmětu.

 

a) Bratrská láska

nejzákladnější druh lásky, který je základem všech jejích typů, je láska bratrská. Smysl odpovědnosti, péče, úcty, znalosti druhého, přání napomáhat jeho životu. “Miluj bližního svého jako sebe samého”. Bratrská láska je láska ke všem lidem; je přímo charakterizována svou nevýlučností. Když jsem vyvinul schopnost milovat, nemohu nemilovat své bratry. V bratrské lásce je zážitek jednoty se všemi lidmi, lidské solidarity, lidského odčinění jednotou. Je založena na zkušeností, že všichni jedno jsme. Rozdíly v nadání, inteligenci, znalostech, jsou zanedbatelné ve srovnání s identitou lidského jádra, jež je společné všem. Abychom mohli tuto identitu prožít, je třeba proniknout od periférie k jádru. Když vnímám u jiného člověka hlavně povrch, vnímáme rozdíly, to, co nás dělí. Když proniknu k jádru, vnímám naši identitu, bratrství. Tato spřízněnost od centra k centru – a ne od periférie k periférii, je “centrální spřízněnost”.

Bratrská láska je láska mezi rovnými; ale ani jako rovní si nejsme vždy rovní, pokud jsme lidští, všichni potřebujeme pomoc. Dnes já, zítra ty. To neznamená, že jeden je pln síly a druhý bezmocný. Bezmocnost je přechodný stav; schopnost stát i chodit po vlastních nohou je trvalá a obecná.

A přesto láska k bezmocným, láska k chudým a cizím je počátkem bratrské lásky. Milovat vlastní krev není těžké. Zvíře miluje své mladé, pečuje o ně. Bezmocný miluje svého pána, protože na něm závisí, dítě rodiče… Láska se začíná rozvíjet jen v lásce k těm, kteří neslouží našim cílům. Je příznačné, že ve SZ je předmětem lidské lásky chudý, cizinec, vdova, sirotek, popřípadě národní nepřítel, Egypťan a Edomita. Soucitem s bezmocným člověk začíná rozvíjet lásku k bratru, v lásce k sobě miluje též toho, kdo potřebuje pomoci. Soucit zahrnuje prvek poznání a identifikaci. “Znáte srdce cizince”, praví SZ, neboť jste byli cizinci v zemi Egyptské… proto milujte cizince”.

 

b) mateřská láska

je nepodmíněná podpora života dítěte a jeho potřeb. K tomu potřeba přidat toto: podpora života dítěte má dvě stránky; jedna je v péči a odpovědnosti nezbytně nutné pro zachování života dítěte a pro jeho růst. Druhá sleduje něco víc než zachování, je to postoj, který vnuká dítěti lásku k životu, který mu dává pocit, že je dobře být malým chlapcem nebo dívkou, že je dobře být na této Zemi. Tyto dvě stránky mateřské lásky jsou velmi stručně a výstižně vyjádřeny v biblickém příběhu o stvoření. Bůh stvořil svět a člověka. To odpovídá prosté péči a podpoře existence. Ale bůh se nezastavuje na tomto minimálním požadavku. Každý den poté říká “Je dobře.” mateřská láska touto svou druhou stránkou dává dítěti pocit: je dobře být narozen; vnuká mu lásku k životu a nejen přání zůstat naživu. Stejná myšlenka je ve vyprávění o zaslíbené zemi: “země, která oplývá mlékem a strdím”. Mléko je symbolem první stránky lásky, starostlivost, podpory, med symbolizuje sladkost života, lásku k němu a štěstí z žití. Většina matek je schopna dát “mléko”, ale jen menšina umí dávat i “strdí”. Aby mohla dát med, matka musí být nejen “dobrá matka”, ale i šťastný člověk – a toho mnoho lidí nedosáhne. Sotva lze ocenit účinek na dítě. Láska matky k životu je stejně nakažlivá jako její úzkost. Lze mezi lidmi rozeznat, komu se dostalo jen mléka, a komu i strdí.

V protikladu k bratrské a erotické lásce, které jsou láskou mezi rovnými, je vztah matky k dítěti svou povahou nerovný, je to vztah, kdy jeden potřebuje všechnu pomoc a druhý ji dává. Pro tento svůj altruistický, nesobecký ráz bývá mateřská láska považována za nejvyšší druh lásky, za nejposvátnější ze všech citových pout. Zdá se ale, že pravý význam mateřské lásky není v lásce k novorozeněti, ale v její lásce k vyrůstajícímu dítěti. Většina matek jsou milující jen pokud je dítě malé a na nich závislé. Většina žen chce děti, jsou s nimi šťastny, horlivě o ně pečují, nic od dítěte nedostávají “výměnou”, jen úsměv, uspokojení ve tváři. Zdá se, že tento milující postoj má částečně kořeny v pudovém vybavení, které je i u zvířat. Jsou zde i specificky lidské faktory, které jsou pramenem tohoto typu mateřské lásky. Jeden lze vidět v narcistickém prvku mateřské lásky. Vzhledem k tomu, že matka stále ještě pociťuje dítě jako část sebe samé, může být její láska a zamilovanost uspokojením jejího narcismu. Jiným takovým činitelem může být touha matky po moci či majetku. Dítě bezmocné a zcela poddané její vůli, je přirozeným objektem uspokojení pro panovačnou a majetnickou ženu.

I když tyto motivace jsou časté, jsou asi méně významné než motivace jiná, kterou můžeme nazvat potřebou transcendence. Je to jedna z nejzákladnějších potřeb člověka, má své kořeny v jeho sebeuvědomění, v tom, že se člověk nespokojí s rolí tvora, že se nemůže smířit s tím, aby byl jen vrženou kostkou. Potřebuje mít pocit, že je tvůrcem, někým, kdo překročil pasivní roli toho, kdo je tvořen. Jsou různé cesty, jak dosáhnout tohoto tvůrčího uspokojení; nejpřirozenější a nejsnadnější je mateřská láska a péče. Matka ve svém novorozeněti překračuje hranice sebe samé, její láska k němu dává jejímu životu smysl a význam. (V neschopnosti muže uspokojit svou potřebu transcendence rozením dětí je kořen jeho nutkání překročit hranice sebe samého vytvářením výrobků a idejí).

Dítě ale musí růst. Musí vyjít z matčina klína, odpoutat se od jejích prsu, musí se nakonec stát docela oddělenou lidskou bytostí. Pravá podstata mateřské lásky je v péči o tento růst, a to znamená, že si musí přát, aby se dítě od ní oddělilo. V tom je základní rozdíl mezi ní a erotickou láskou. V erotické lásce dva lidé, kteří byli oddělení, se stávají jedním. V mateřské lásce dva lidé, kteří byli jedno, se oddělují. Matka musí nejen trpět, musí chtít a podporovat oddělení dítěte. Až v tomto stadiu se mateřská láska stává tak těžkým úkolem, že vyžaduje nesobeckost, schopnost dávat vše a nechtít nic než štěstí milovaného. V tomto stadiu také mnohé dnešní matky selhávají. Narcistická, panovačná, majetnická žena může být “milující” matkou, pokud je dítě malé. Jen skutečně milující žena, která je šťastnější, když dává, než když bere, která má pevné kořeny ve své vlastní existenci, může být milující matkou, když je dítě v procesu odloučení.

Mateřská láska k dorůstajícímu dítěti, láska, která nechce nic pro sebe, je snad nejtěžší forma lásky, což je tím klamnější, že své malé novorozeně může matka milovat tak snadno. Ale právě pro tuto obtížnost může být žena skutečně milující matkou jen tehdy, když umí milovat, když je schopna milovat svého muže, jiné děti, cizí lidi, všechny lidi.

c) erotická láska

bratrská láska je láska mezi rovnými, mateřská je láska k bezmocnému. I když se velmi liší, společný rys mají v tom, že svou podstatou nejsou omezeny na jednu osobu. Miluj-li bratra, miluji všechny bratry; miluji-li své dítě, miluji všechny své děti a nadto děti, kterým je třeba mé pomoci. V protikladu k těmto dvěma typům lásky stojí láska erotická. Je to touha po plném splynutí, po spojení s druhým člověkem. Je svou povahou exkluzivní, ne univerzální; je to snad nejklamnější forma lásky vůbec.

Předně se často směšuje s výbušným zážitkem “zamilování” s náhlým zhrouceným přehrad, které do toho okamžiku oddělovaly dva cizí lidí. Ale tento prožitek náhlé intimity je svou podstatou velmi krátkodobý. Když se cizí člověk stal důvěrně známým, není již přehrad, které je třeba překonávat, není již náhlého sblížení, kterého by bylo možné dosáhnout. “Milovaná” osoba se stává stejně dobře známou jako člověk sám. Nebo by se snad raději mělo říci stejně málo známou. Kdyby bylo v prožitku druhého člověka víc hloubky, kdybychom mohli prožívat nekonečnost jeho osobnosti, nestal by se nikdy tak důvěrně známým – a zázrak překonávání přehrad by se mohl opakovat stále znovu. Ale pro většinu lidí je jejich vlastní osoba, stejně jako ostatní, brzy probádána a vyčerpána. Pro ně důvěrnost vzniká především pohlavním kontaktem. Protože odloučenost od druhého prožívají především jako fyzické oddělení, je pro ně fyzické spojení překonáním odloučenosti.

Mimoto jsou jiní činitelé, kteří pro mnohé lidi znamenají překonání odloučenosti. Mluvit o osobním životě druhého, o jeho nadějích, úzkostech, ukázat vlastní dětské či dětinské stránky, dosáhnout společných zájmů vzhledem ke světu – to vše se považuje za překonání odloučenosti. I projevovat svůj hněv, nenávist, svůj nedostatek zábran je často považováno za důvěrnost a to snad vysvětluje zvrácenou přitažlivost manželských párů, jejichž partneři jsou si blízcí jen v posteli, nebo když dávají průchod své vzájemné nenávisti a hněvu. Ale všechny tyto typy těsného sblížení mají tendenci ztrácet časem na významu. Důsledek toho je, že člověk hledá lásku u nové osoby, u nového cizince. Opět se cizinec mění v “důvěrně známého” člověka, opět zážitek zamilování je povznášející a intenzívní a opět ztrácí na intenzitě, až skončí v přání po novém dobývání, po nové lásce – vždy s iluzí, že nová láska bude jiná než ty předchozí. Těmto iluzím velmi napomáhá klamnost pohlavní touhy.

Pohlavní touha směřuje k splynutí – a není to jen tělesná choutka, uvolnění bolestného napětí. Pohlavní touha může být stimulována úzkostí ze samoty, přáním dobývat či být dobýván, marnivostí, přáním ublížit nebo i zničit – a to ve stejné míře, jako může být stimulována láskou. Zdá se, že snadno splývá s každým silným citem a je jím stimulována, a láska je jen jedním z nich. Protože v myslích větši y lidí pohlavní touha je spjata s pojmem lásky, snadno docházejí k mylnému závěru, že se milují, když po sobě touží fyzicky. Láska může vyvolat přání po pohlavním spojení ale v tomto případě je tělesný vztah prost lačnosti, přání dobývat či být dobýván a splývá s něžností. Jestliže touha po tělesném spojení není vyvolána láskou, jestliže erotická láska není též bratrskou, nevede nikdy k jinému spojení než v orgiastickém, přechodném smyslu. Pohlavní přitažlivost vyvolává na okamžik iluzi spojení, ale bez lásky vede takové “spojení” k tomu, že si dva cizí lidé zůstanou stejně vzdálení, jako předtím – někdy se před sebou stydí, někdy se i nenávidí, protože když iluze přejde, cítí své odcizení ještě víc než dřív. Něžnost není (jak věřil Freud) sublimací pohlavního pudu; je to přímý výplod bratrské lásky a je v tělesných stejně jako v netělesných formách lásky.

V erotické lásce je výlučnost, která bratrské a mateřské lásce chybí. Tato exkluzivita erotické lásky vyžaduje další objasnění. Často se nesprávně vykládá jako majetnické připoutání. Nejsou vzácné případy, kdy dva “zamilovaní” lidé necítí lásku k nikomu jinému. Jejich láska je ve skutečnosti sobectví ve dvou, jsou to lidé, kteří se navzájem ztotožňují a řeší problém odloučenosti rozšířením jediného individua na dvě. Prožívají překonávání samoty, ale protože jsou odloučeni od ostatních lidí, zůstávají odloučeni jeden od druhého i sami od sebe; jejich zážitek spojení je iluze. Erotická láska je exkluzivní, ale miluje v druhém člověku celé lidstvo, vše, co žije. Je exkluzivní jen v tom smyslu, že plně a intenzivně mohu splynout jen s jedním člověkem. Erotická láska vylučuje lásku k jiným jen ve smyslu erotického splynutí, plného odevzdání po všech stránkách života, - ale ne ve smyslu hluboké bratrské lásky.

 

Erotická láska, má-li být láskou, má jeden předpoklad: abych miloval z podstaty svého bytí – a abych prožíval druhého člověka v podstatě jeho bytí. V podstatě jsou všechny lidské bytosti totožné. Všichni jsme částí jediného, všichni jsme jedno. Protože to tak je, nemělo by záležet na tom, koho milujeme. Láska by měla být v podstatě aktem vůle, rozhodnutí oddat celý svůj život životu jiného člověka. V tom je skutečně racionální jádro ideje o nerozlučitelnosti manželství, základ mnoha forem tradičního manželství, v nichž si partneři nikdy nevybírají, ale jsou pro sebe vybíráni, a přece se předpokládá, že se budou milovat. V dnešní západní kultuře se tato idea jeví jako nesprávná, předpokládá se, že láska je výsledkem spontánní citové reakce, náhlého propadnutí neodolatelnému citu. V této perspektivě se pohlíží jen na zvláštnosti obou lidí, ne na to, že všichni muži jsou jen částí Adama a všechny ženy částí Evy. Zanedbává se jeden významný činitel erotické lásky – vůle. Milovat někoho není jen silný cit – je to rozhodnutí, soud, je to slib. Kdyby láska byla jen cit, nebylo by základu pro slib věčné lásky. Cit přichází a může přejít. Jak mohu soudit, že bude trvalý, jestliže můj akt nezahrnuje soud a rozhodnutí?

Se zřetelem k těmto aspektům bychom mohli dojít k závěru, že láska je výlučně aktem vůle a oddání, a že proto v základě nezáleží na tom, o koho jde. Ať již bylo manželství dohodnuto jinými, nebo je výsledkem osobního výběru, sám jeho akt by měl zaručovat trvalou lásku. Zdá se, že takový názor přehlíží paradoxní charakter lidské povahy a erotické lásky. Všichni jsme jedno – ale každý z nás je jedinečná, neopakovatelná jsoucnost. V našich vztazích k jiným lidem se opakuje týž paradox. vzhledem k tomu, že jsme jedno, můžeme milovat každého stejným způsobem ve smyslu bratrské lásky. Ale vzhledem k tomu, že jsme také všichni různí, erotická láska vyžaduje jisté specifické, vysoce individuální prvky, které mezi některými lidmi existují, neexistují však mezi všemi.

Jsou tedy pravdivé oba názory: ten, že erotická láska je zcela individuální přitažlivost, i druhý, že erotická láska je jen aktem vůle – nebo by snad bylo správnější říci, že pravda není ani na jedné straně. Z toho vyplývá, že idea vztahu, který se dá snadno zrušit, není-li úspěšný, je stejně nesprávná jako idea, že vztah nesmí být přerván za žádných okolností.

d) sebeláska

Zatímco nikdo nic nenamítá proti aplikaci pojmu lásky na objekty různého druhu, je rozšířeno přesvědčení, že je ctnostné milovat druhé, ale milovat sebe sama je hříšné. Předpokládá se, že pokud miluji sám sebe, nemiluji jiné, že sebeláska je totéž co sobeckost. Tento názor v západním myšlení má dlouhou tradici. Kalvín hovoří o sebelásce jako o “morové ráně”. Freud mluví o sebelásce v psychiatrických termínech, ale pokud jde o hodnotu sebelásky, shoduje se s Kalvínem. Pro něho je sebeláska totožná s narcismem, s obrácením libida k vlastní osobě. Narcismus je nejranější stadium lidského vývoje, a kdo se v pozdějším životě k tomuto narcistickému stadiu vrátil, je neschopen lásky; v extrémních případech je choromyslný. Freud vidí v lásce projev libida, které se obrací buď směrem k jiným – jako láska, nebo směrem k vlastní osobě – jako sebeláska. Láska a sebeláska se tak vzájemně vylučují v tom smyslu, že čím víc je jednoho, tím méně je druhého. Je-li sebeláska špatná, vyplývá z toho, že nesobeckost je ctností.

Vyvstávají tyto otázky: potvrzuje psychologické pozorování tezi, že je základní rozpor mezi láskou k sobě a láskou k jiným? Je láska k sobě stejný jev jako sobeckost, či jsou to jevy opačné? Dále: je sobeckost moderního člověka skutečně náklonnost k sobě samému jako k osobnosti, která má všechny své rozumové, citové a smyslové schopnosti? Nestale se “člověk” přívěskem své společensko-ekonomické role? Je jeho sobeckost totožná se sebeláskou, nebo nevzniká snad právě tím, že mu sebeláska chybí?

Dříve než začneme diskusi o psychologických stránkách sobeckosti a sebelásky, je třeba zdůraznit nelogičnosti představy, že se láska k druhým a láska k sobě vzájemně vylučují. Je-li ctností milovat bližního jako lidskou bytost, musí též být ctností – a ne neřestí – milovat sám sebe, protože i já jsem lidská bytost. Není žádný pojem člověka, který by nezahrnoval i mě. učení, které takové vyloučení proklamuje, dokazuje jen, že je vnitřně rozporná. Idea vyjádřená biblickým “miluj svého bližního tak,jako miluješ sám sebe” implikuje, že úcta k vlastní celosti a jedinečnosti, láska k sobě a pochopení sebe samého nemohou být odděleny od úcty a lásky k druhému člověku, od pochopení druhého člověka. Láska k sobě samému je nerozlučně spjata s láskou ke každé jiné bytosti.

Došli jsme k základním psychologickým předpokladům, na nichž je vybudována naše argumentace: nejen jiní, ale také my sami jsme “objektem” svých citů, názorů; náš postoj k jiným a k sobě samým není nijak kontradiktorní, ale je v podstatě konjunktivní. Láska k jiným a láska k sobě nejsou alternativy. U všech těch, kteří jsou schopni milovat druhé, najde se i láskyplný postoj k sobě. láska je v zásadě nedělitelná, pokud jde o vztah mezi “objekty” a vlastní osobou. Pravá láska je výrazem tvůrčí síly a zahrnuje péči, úctu, odpovědnost a poznání. Není to “pohnutí” ve smyslu “být někým pohnut”, ale aktivní úsilí o štěstí milované osoby, které má své kořeny v naší schopnosti milovat.

Milovat někoho je aktualizace a koncentrace síly k lásce. Základní přitakání obsažené v lásce směřuje k milovanému člověku jako vtělení základně lidských vlastností. Láska k jednomu člověku zahrnuje lásku k člověku jako takovému. “Dělba práce”, jak to nazývá W. James, podle níž někdo miluje svou rodinu, ale nemá cit pro “cizí”, je znamením neschopnosti milovat. Láska k člověku není, jak se často předpokládá, abstrakcí, která se dostaví až po prožití lásky k určitému člověku, ale je jejím předpokladem, i když ji geneticky nabýváme tím, že milujeme určité jednotlivce.

Proto má vlastní já musí být předmětem mé lásky stejně jako jiní lidé. Kladný postoj k vlastnímu životu, štěstí, růstu, svobodě má své kořeny ve schopnosti k lásce, tj. v péči, úctě, odpovědnosti a znalosti. Je-li člověk schopen tvůrčí lásky, miluje i sebe; může-li milovat jen jiné, nemůže milovat vůbec.

Připustíme-li, že láska k sobě a jiným jsou v zásadě konjunktivní, jak vysvětlit sobeckost, který vylučuje každou pravou účast s jinými? Sobecký člověk se zajímá jen o sebe, chce vše pro sebe, necítí radost, když dává, jen když bere. Na vnější svět pohlíží z hlediska toho, co může z něho vyzískat; chybí mu zájem o potřeby druhých a úcta k jejich celosti a důstojnosti. Neumí vidět nic než sebe; posuzuje všechny a všechno z hlediska užitku, který z nich může mít; je od základu neschopen milovat. Nedokazuje to, že náklonnost k jiným a náklonnost k sobě jsou nevyhnutelné alternativy? Bylo by to tak, kdyby sobeckost a sebeláska byly totéž. Ale právě v tomto předpokladu je klam, který vedl k tolika mylným závěrům v naší otázce. Sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak, jsou to protiklady. Sobecký člověk se nemiluje příliš, ale příliš málo; ve skutečnosti se nenávidí. Tento nedostatek něžnosti k sobě samému a péče o sebe samého, který je jen jedním z výrazů jeho nedostatku tvůrčí síly, působí, že se cítí nicotný a zklamaný. Je proto nutně nešťastný a úzkostlivě se snaží urvat ze života uspokojení, v jehož dosažení si sám brání. Zdá se, že příliš pečuje o sebe, ale ve skutečnosti se jen neúspěšně pokouší zakrývat, že o své skutečné já nepečuje. Freud tvrdí, že sobecký člověk je narcistický, jako by odňal svou lásku druhým a obrátil ji proti sobě. Je pravda, že sobecký člověk je neschopen milovat, ale není ani schopen milovat sám sebe.

Je snadnější pochopit sobeckost srovnáním s uchvatitelskou náklonností k jiným, jak ji najdeme například u přepečlivé matky. Zatímco vědomě věří, že má své dítě zvláště ráda, ve skutečnosti chová hluboce potlačené nepřátelství k předmětu své náklonnosti. Stará se příliš o dítě ne proto, že je miluje příliš, ale proto, že musí kompenzovat svou neschopnost milovat je vůbec.

Tato teorie sobeckosti je potvrzena psychoanalytickou zkušeností s neurotickou “nesobeckostí”, symptomem neurózy, který byl často pozorován u lidí, jimž obvykle nevadí tento symptom, nýbrž jiné, s ním spojené, jako deprese, únava, neschopnost k práci, neúspěchy v lásce… Nejenže nesobeckost se nepociťuje jako “symptom”, je to často jediný spásný rys charakteru, jímž se lidé pyšní. “Nesobecký” člověk “nechce nic pro sebe”, “žije pro druhé”, je hrdý na to, že sám sebe nepovažuje za důležitého. Nechápe, jak se může stát, že přes svou nesobeckosti je nešťastný a že jeho vztah k nejbližším je neuspokojivý. Analytická práce ukazuje, že jeho nesobeckost není něco, co by stále vedle jeho ostatních symptomů, ale je jedním, ve skutečnosti často nejdůležitějším z nich; že jeho schopnost k lásce a jakékoli radosti je ochromena, že je pln nepřátelství k životu a že se za fasádou nesobeckosti skrývá subtilní, ale proto o nic méně intenzivní připoutanost a soustředěnost k vlastní osobě. Takového člověka lze vyléčit jen tehdy, když se jeho nesobeckost také interpretuje jako symptom, aby bylo možnost napravit jeho nedostatek tvůrčí síly, který je kořenem jeho nesobeckosti i ostatních potíží.

Povaha nesobeckosti je zvláště zjevná v působení na jiném, v našem kulturním okruhu nejčastěji ve vlivu, který má “nesobecká” matka na své děti. Věří, že její nesobeckost dětem ukáže, co znamená být milován, a že se tím samy naučí milovat. Její nesobeckost ale vůbec nepůsobí tak, jak očekává. Děti nemají šťastný vzhled lidí, kteří jsou si jisti láskou; jsou plny úzkosti, napětí, bojí se, že matka nebude schvalovat, co dělají, úzkostlivě se snaží naplnit její očekávání. Obvykle jsou dotčeny matčiným skrytým nepřátelství k životu, jež spíše cítí, než chápou a postupně toto nepřátelství proniká i do nich. Vcelku se působení “nesobecké” matky příliš neliší od působení matky sobecké, často je horší, protože nesobeckost matky dětem brání, aby ji kritizovaly. Jsou zavázány, aby ji nezklamaly, učí se pod maskou ctnosti nechuti k životu. Nic nemůže dát dítěti lepší zkušenost skutečné lásky, radosti, štěstí, než být milován matkou, která miluje sama sebe.

Myšlenky o sebelásce nelze shrnout lépe než citátem z Mistra Eckharta: “Miluješ-li sebe, miluješ každého jiného jako sebe. Pokud budeš milovat někoho jiného méně než sebe, nepodaří se ti skutečně milovat sebe samého, ale když miluješ všechny stejně, včetně sebe, budeš je milovat jako jednu osobu, a tato osoba je i bůh i člověk. A tak ten je velký a spravedlivý, kdo tím, že miluje sebe, miluje stejně všechny ostatní lidi.”

e) Láska k bohu

základy naší potřeby milovat je v zážitku odloučenosti a z něho vyplývající potřebě překonat úzkost z odloučenosti zážitkem spojení. Náboženská forma lásky, která se nazývá láska k bohu, není z psychologického hlediska odlišná. Vyplývá z potřeby překonat odloučenost a dosáhnout spojení. Láska k bohu má vskutku tolik různých vlastností a stránek jako láska k člověku – a do značné míry i stejné rozdílnosti.

Ve všech teistických náboženstvích bůh představuje nejvyšší hodnotu, nejvíce žádoucí dobro. Z toho plyne, že specifický význam boha závisí na tom, co je pro člověka nejvyšší dobro. Pochopení pojmu boha musí proto začínat analýzou struktury charakteru člověka, který uctívá boha.

Vývoj lidstva, pokud o něm něco víme, se dá charakterizovat jako povstávání člověka z přírody, matky, krve a půdy. Na začátku historie lidstva člověk ještě lpí na těchto prapůvodních poutech, i když je již vyvržen z původní jednoty s přírodou. Nachází jistotu v tom, že se navrací, nebo že se prapůvodních pout přidržuje. Cítí se stále ještě ztotožněn se světem zvířat, stromů, pokouší se najít jednotu tím, že zůstává zajedno s přírodním světem. Mnoho primitivních náboženství svědčí o tomto stadiu vývoje. Zvíře se proměňuje v totem; člověk nosí zvířecí masku při nejslavnostnějších náboženských aktech nebo ve válce, uctívá zvíře jako boha. v pozdějším stadiu vývoje, když se lidské dovednost vystupňovala na řemeslnickou a uměleckou úroveň, když člověk již není výlučně závislý na darech přírody - na plodech, zvířatech – přeměňuje v boha výrobek svých vlastních rukou. Je to stadium uctívání model vyrobených z hlíny, stříbra, zlata. Člověk promítá své vlastní síly a dovednosti do věcí, které vyrábí, a tak se v odcizené formě klaní své vlastní zdatnosti, svému majetku. V ještě pozdějším stadiu dává svým bohům lidský tvar. Zdá se, že k tomu mohlo dojít až tehdy, když si ještě víc uvědomil sebe, když objevil, že člověk je nejvyšší a nejdůstojnější věci na světě. V této fázi uctívání antropomorfických bohů jde vývoj dvěma směry. Jeden se vztahuje na ženskou a\ mužskou povahu bohů, druhý na stupeň zralosti, jehož člověk dosáhl a který určuje povahu jeho bohů a povahu jeho lásky k nim.

Nejprve o vývoji od náboženství soustředěných na kult matky k těm, jež se zakládají na kultu otce. Velké objevy učinili v 19.století Bachofen a Morgan, i když byli většinou akademiků odmítnuti. Připouštějí jen málo pochybností o tom, že patriarchální fázi náboženství předcházela matriarchální, aspoň v řadě kultur. V matriarchální fázi je matka nejvyšší bytostí. Bohyně, autorita v rodině, společnosti. Mateřská láska je nepodmíněná, všeochraňující, všeobsáhlá, protože je nepodmíněná, nelze ji kontrolovat ani získat. Dává milované osobě pocit blaženosti; chybí-li, vzniká pocit zavrženosti, nesmírného zoufalství. Založená na rovnosti (nejde o vyplňování příkazů…). Všichni lidé jsou si rovni, protože všichni jsou dětmi Matky Země.

Další stadium lidského vývoje, jediné, o němž máme důkladné znalosti, je patriarchální fáze. Natja je svržena z trůnu své nejvyšší pozice a otec se stává Nejvyšší bytostí v náboženství i společnosti. Je v povaze otcovské lásky, že klade požadavky, ustanovuje zásady a zákony, že otcova láska k synovi závisí na tom, zda syn je poslušen těchto požadavků. Otec má nejraději syna, který se mu nejvíc podobá, který se nejlépe hodí k tomu, aby se stal jeho nástupcem. (Vývoj patriarchální společnosti je souběžný s vývoje soukromého majetku). V důsledku toho je patriarchální společnost hierarchická; rovnost bratří ustupuje konkurenci a svárům. Indická, egyptská, řecká kultura, židovsko křesťanské nebo islámské náboženství – je patriarchální svět. protože touhu. Po mateřské lásce ale nelze z lidského srdce odstranit, nepřekvapuje, že postava milující matky nemohla být ze shromáždění bohů vyhnána. V židovském náboženství se mateřské aspekty boha znovu zavádějí v mystických proudech. V katolickém je matka symbolizována církví a pannou Marií. Ani protestantismus nevymýtil postavu matky, i když je skryta. Luther vyhlásil jako svůj hlavní princip, že nic, co člověk činí, nemůže získat lásku Boží. Boží láska je milost, náboženský postoj vyžaduje víru v tuto milost, vyžaduje, aby věřící byl nicotný, bezmocný; dobré činy nemohou boha ovlivnit nebo způsobit, aby nás miloval, jak to postulovala katolická doktrína. Katolické učení o dobrých činech je částí patriarchálního obrazu: otcovu lásku mohu získat poslušností a splněním jeho požadavků. Na druhé straně luteránská doktrína přes svůj zjevný patriarchalismus chová v sobě skrytý matriarchální prvek. Lásku matky nelze získat;+ je zde nebo zde není, a vše, co mohu dělat, je věřit, a proměnit se v opuštěné, bezmocné dítě. Je zvláštností Lutherovy víry, že postava matky byla odstraněna ze zjevného obrazu a nahrazeny postavou otce; místo jistoty nepodmíněné matčiny lásky se stala převládajícím rysem silná pochybnost, která se přesto nevzdává naděje na nepodmíněnou lásku otcovu.

Povaha lásky k bohu závisí na váze matriarchální a patriarchální stránky náboženství. Patriarchální stránka mě vede k tomu, abych miloval boha jako otce; předpokládám, že je přísný, spravedlivý, že odměňuje a trestá, že mě nakonec vyvolí jako nejmilejšího syna, jako bůh vyvolil Abrahama – Izraele, jako Izák vyvolil Jakuba, jako bůh vyvolil svůj oblíbený národ. V matriarchálním aspektu náboženství miluji boha jako všeobjímající matku. Věřím v její lásku, věřím, že ať jsem chudý a bezmocný, ať jsem zhřešil, bude mě milovat a nedá svým ostatním dětem přednost přede mnou; ať se mi stane cokoli, ona mě zachrání, ona mě spasí, odpustí mi. Není třeba odkazovat na to, že láska k bohu a boží láska jsou neoddělitelné. Je-li bůh otec, miluje mě jako syna a já jeho jako otce. Je-li bůh matka, její a má láska jsou tím určeny.

Tento rozdíl mezi mateřskými a otcovskými aspekty lásky k bohu je však jen jedním činitelem při stanovení povahy této lásky: druhým je stupeň zralosti, jehož dosáhl jednotlivec a tím i jeho pojem boha a jeho láska k Bohu.

Vývoj vyzrávající lásky můžeme sledovat hlavně ve vývoji patriarchálního náboženství. Na počátku tohoto vývoje nalézáme despotického, žárlivého boha, který považuje člověka, kterého vytvořil, za svůj majetek… To je fáze náboženství, v níž bůh vyhání člověka z ráje, aby nemohl jíst ze stromu poznání a tak se sám stát bohem; to je fáze, v níž bůh rozhodne zničit lidstvo potopou, protože nikdo se mu nezalíbil kromě Noeho; to je fáze, v níž vyžaduje od Abrahama zabití Izáka, aby tím dokázal lásku k bohu. Zároveň však začíná jiná fáze: bůh uzavře s Noem smlouvu, v níž slibuje, že již nikdy nevyhubí lidské pokolení, smlouvu, která váže i jeho. A nejenže je vázán svými sliby – je vázán i svou vlastní zásadou, spravedlnosti, a na tomto základě musí ustoupit Abrahamově prosbě ušetřit Sodomu… Vývoj jde dál než k přeměně boha z despotického kmenového náčelníka v milujícího otce, který je sám vázán zásadami, jež vyhlásil; pokračuje ve směru přeměny boha z postavy otce v symbol jeho zásad, spravedlnosti, pravdy a lásky. Bůh je pravda, bůh je spravedlnost. V tomto vývoji bůh přestává být osobou, mužem, otcem, stává se symbolem principu jednoty, skrytého za mnohotvárností jevů, symbolem vysněného květu, který má vyrůst z duchovního semene v člověku. Bůh nemůže mít jméno. Jméno vždy označuje věc, osobu, něco konečného. Jak může bůh mít jméno, když není osoba, není věc?

Nejnápadnější projev této změny je v biblickém vyprávění o božím zjevení Mojžíšovi. Když Mojžíš říká, že Hebrejci nechtějí věřit v boha, který ho poslal, pokud jim neřekne jeho jméno, bůh udělá ústupek. “Stávám se tím, čím se stávám”. “Stávám se je mé jméno”. Toto “stávám se” znamená, že bůh není konečný, není osoba, “bytost”. Nejvýstižnější výklade této věty by byl: řekni jim, že “mé jméno je bezejmenné”. Zákaz tvořit obraz boha, vyslovit jméno nadarmo, vyslovit je vůbec míli ke stejnému cíli: k osvobození člověka od ideje, že bůh je otec, že je osoba. V dalším teologickém vývoji se to zdůrazňuje principem, že bohu se nesmí připsat žádný kladný atribut. Říkat o bohu, že je moudrý, silný, dobrý, … implikuje opět, že je osoba, lze říci jen, co bůh není. Není nevlídný,… čím víc vím, co bůh není, tím víc o něm znám.

Sledování vývoje dozrávající ideje monoteismu v jejích dalších důsledcích může vést jen k jednomu závěru: nevyslovovat boží jméno vůbec, nemluvit o bohu. Pak se bůh stává tím, čím byl potenciálně v monoteistické teologii, bezejmenným Jediným, nevyjádřitelným zajíknutím, které vystihuje jednotu, jež je základem světa jevů, základem vší existence; bůh se stává pravdou, láskou, spravedlností. Bůh jsem já, pokud jsem lidský.

Láska k bohu pak dostává odlišnou povahu. Boha Abrahamova je možno milovat nebo se ho bát jako otce, přičemž někdy převládá jeho odpuštění, někdy jeho hněv. Pokud je bůh otec, já jsem dítě. Ještě jsem nevyrostl ze sobecké touhy po vševědoucnosti, všemohoucnosti. Ještě jsem nenabyl takové objektivity, abych si uvědomil omezení sebe jako lidské bytosti, svou nevědomost, bezmocnost. Stále tvrdím jako dítě, že to je otec, který mě chrání, hlídá mě, trestá, otec, který mě má rád, když jsem poslušný, které mu lichotí má chvála a který se hněvá za mou neposlušnost. Zcela zřejmě většina lidí ve svém vývoji ještě nepřekonala toto infantilní stadiu,, proto víra v boha je pro ně vírou v pomáhajícího otce, dětinskou iluzí. Je to stále převládající forma náboženství.

Pokud je to tak, kritika ideje boha, jak ji vyjádřil Freud, je zcela správná. Jeho omyl je ale v tom, že ignoroval druhý aspekt monoteistického náboženství, jeho pravé jádro, logiku, která vede přesně k negaci tohoto pojmu boha. vpravdě náboženský člověk, jde-li za podstatou monoteistické ideje, se za nic nemodlí, nic od boha nečeká, nemiluje boha jako dítě miluje otce nebo matku; dopracoval se takové pokory, že si je vědom svého omezení, dopracoval se takového stupně vědění, že neví nic o bohu. Bůh se pro něj stává symbolem, v něm člověk ve dřívějším stadiu vývoje vyjádřil úhrn toho, oč usiluje, království duchovního světa, lásky, pravdy a spravedlnosti. Věří v zásady, které bůh představuje, myslí pravdu, žije lásku a spravedlnost a jeho život má pro něj cenu jen natolik, nakolik mu dává možnost dospět k stále plnějšímu rozvinutí jeho lidských sil – jen na tom záleží, jen to je objekt jeho “nejposlednějšího snažení”; a konečně nemluví o bohu. Milovat boha – kdyby používal tohoto slova – by pak znamenalo toužit po dosažení plné schopnosti k lásce, po uskutečnění toho, co představuje “bůh” v nás samých.

Z tohoto hlediska je logickým důsledkem monoteistické myšlenky negace “teologie”, “vědění o Bohu”. A přece zůstává rozdíl mezi takovým radikálním neteologickým názorem a neteistickou soustavou, jak ji najdeme například v buddhismu nebo v taosimu.

Ve všech teologických soustavách, i když jsou neteologické, mystické, je předpoklad skutečnosti duchovní říše, která přesahuje člověka, dává význam a platnost jeho duchovním silám, jeho úsilí o spasení, vnitřní zrození. V neteistické soustavě není duchovní říše, která by byla mimo člověka nebo jej přesahovala. Říše lásky, rozumu a spravedlnosti existuje jako skutečnost jen proto a natolik, pokud člověk v průběhu svého vývoje mohl tyto síly sám rozvinout. V tomto pojetí život nemá význam mimo ten, který mu člověk sám dává; člověk je naprosto sám, pokud nepomáhá jinému.

Když zde mluvím o lásce k bohu, chtěl bych jasně říci, že já sám nemyslím v pojmech teistické koncepce a že pro mne je “bůh” jen historicky podmíněným pojmem, v němž člověk vyjádřil zážitek svých vyšších sil, svou touhu po pravdě, jednotě, v daném období. Věřím ale, že důsledné domyšlení přísného monoteismu a neteistické snažení o duchovní realitu jsou dvě perspektivy, které jsou sice odlišné, ale mezi nimiž nemusí docházet k boji.

Tu vyvstává jiný rozměr problému lásky k bohu: základní rozdíl náboženského postoje Východu (Číny, Indie) a Západ; tento rozdíl lze vyjádřit v logických pojmech. Od Aristotela se západní svět řídil logickými principy jeho filosofie. Tato logika se zakládá na zákonu totožnosti, který stanoví, že A je A, na zákonu rozporu (A není ne-A) a na zákonu vyloučeného třetí (A nemůže být A i ne-A). “Totéž nemůže zároveň náležeti i nenáležeti k témuž a v témž vztahu. Jiná určení, jež je snad třeba ještě připojit, abychom unikli logickým námitkám, je nutno pokládat za připojená. To je tedy nejjistější počátek ze všech”.

Tento axiom aristotelovské logiky prosákl do našich myšlenkových návyků tak hluboko, že ho pociťujeme jako “přirozený” a samozřejmý, zatímco na druhé straně výrok že X je A i ne-A se nám zdá nesmyslný. (Ovšem výrok se vztahuje na subjekt X v dané době, ne na X nyní a X později, či na jednu stránku X proti druhé).

Protikladem k aristotelovské logice je logika, kterou bychom mohli nazvat logikou paradoxní; logika, která předpokládá, že A i ne-A se navzájem nevylučuje jako predikáty jednoho X. paradoxní logika převládala v čínském a indickém myšlení, ve filosofii Herakleitově a pak zase pod názvem dialektika se stala filosofií Hegelovou a Marxovou. Obecnou zásadu paradoxní logiky jasně vyjádřil Lao-c‘:Pravdivá slova se podobají svému protikladu”. A Čuang-c‘: “To, co je jedno, je jedno. To, co je ne-jedno, je také jedno”. Tyto formulace paradoxní logiky jsou kladné: Toto je a není. Jiná formulace je záporná: Není ani to ani ono. První výraz nacházíme v taostickém myšlení, u Herakleita a opět v Hegelově dialektice, druhá je běžná v indické filosofii.

Příklady k pochopení: Paradoxní logika má svůj nejranější filosofický výraz v Herakleitově filosofii. Pro Herakleita je boj protikladů základem všeho bytí. “Nechápou, jak neshodné spolu souhlasí, zpět obrácený souhlas jako u luku a u lyry”. “Do týchž řek vstupuje i nevstupujeme, jsme i nejsme”. “Totéž je živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré.”

Charakteristickým příkladem taoistického paradoxního myšlení je například: “Těžké je základem lehkého, klid převládá v pohybu”. “Tao stále uskutečňuje nečinnost, není však nic, co by nekonalo”. “Má slova lze snadno pochopit i uskutečnit. A přece je lidé nemohou pochopit a uskutečnit”. V taostickém myšlení, stejně jako v indickém a sokratovském, nejvyšší stupeň, jehož může myšlení dosáhnout, je vědět, že nic nevíme. “Kdo má vědění, ale činí dojem nevědoucího, je na výši. Kdo činí bez vědomostí dojem vědoucího, je nemocen”. Poslední Jediné nelze zachytit slovy. “Tao, jež lze vyjádřit slovy, není stálé tao. Jméno, jež lze pojmenovat, není stále jméno.” “Hledíme na ně a nevidí, a proto je nazývám neviditelné. Naslouchám mu a neslyším, proto je nazývám neslyšitelné. Snažím se uchopit je, ale nedosahuji je, proto je nazývám nejnepatrnější. Tyto tři vlastnosti jsou nevysvětlitelné. Proto splývají vjedno”.

Bráhmanská filosofie se zajímala o vztah mezi mnohostí (jevů) a jednoto (Bráhmovou). Ale ani v Číně ani v Indii nesmíme směšovat paradoxální filosofii s dualismem. Harmonie (jednota) je právě v rozporu, z něhož se skládá. “Bráhmanské myšlení se od počátku soustředilo kolem paradoxu současných antagonismů a jim navzdory existující identity zjevných sil a forem světa jevů”. Poslední moc ve vesmíru, stejně jako v člověku, překračuje meze jak pojmové, tak smyslové sféry. Není proto “ani tak ani onak”. Ale “není antagonismu mezi reálným a nereálným v této přísně nedualistické realizaci”. Ve svém hledání jednoty za mnohostí bráhmanští myslitelé došli k závěru, že pár protikladů, které vnímáme, neodráží povahu věcí, ale vnímajícího ducha. Vnímající duch musí překročit své vlastní meze, má-li dosíci pravé reality. Protiklad je kategorie lidského ducha, ne prvek reality sám o sobě. Rgvédy: “Jsem oba, síla života a hmota života – dva v jednom”. Poslední důsledek ideje, že myšlenka může chápat svět jen v rozporech, naše ještě drastičtější posloupnost ve védantském myšlení, které postuluje, že myšlení – s celou svou jemnou rozlišovací schopností – je “jen zchytralejší obzor nevědomosti, dokonce nejzchytralejší ze všech výmyslů, jimiž Maja klame”.

Paradoxní logika má pro pojem boha významný dosah. Vzhledem k tomu, že bůh představuje konečnou realitu, a že lidský duch vnímá realitu v rozporech, nelze učinit žádný kladný výrok o bohu. Ve vádántu idea vševědoucího a všemocného boha se považuje za nejvyšší výraz nevědomosti. Vidíme zde spojení s bezejmenností tao, s bezejmenným jménem boha, který se zjevuje Mojžíšovi, s “absolutním nic” Mistra Eckharta. Je možno znát jen negaci, nikdy afirmaci poslední reality. “Zatím člověk nikdy nemůže vědět, co bůh je, ať je si sebelépe vědom, co bůh není… Takto neuspokojen ničím volá duch po nejvyšší dobru ze všech”. Pro Eckharta “božský je negací negace, popřením popření… V každém tvoru je obsažena negace: jeden popírá, že je druhým”. Bůh se stává “absolutním nic”, stejně jako v kabale je poslední realitu “En Sof”, Nekonečné Jedno.

Učitelé paradoxní logiky říkají, že člověk může pochopit poslední realitu jen v rozporech, že konečnou realitu – jednotu, samotné Jedno – nikdy nemůže pochopit v myšlení. Pod vlivem tohoto tvrzení se nesledoval konečný cíl najít odpověď v myšlení. Myšlení nás může vést jen k poznání, že nám nemůže dát poslední odpověď. Svět myšlení zůstává v zajetí paradoxu. Jediný prostředek,jak chápat svět do konce, není v myšlení, ale v jednání, v zážitku jednosti. Paradoxní logika tak vede k závěru, že láska k bohu není ani poznávání boha myšlení, ani myšlení na vlastní lásku k bohu, ale akt prožívání jednoty s bohem.

Důsledek toho je, že se klade důraz na správný způsob života. Celý život, každý malý i významný čin je věnován poznání boha, ale poznání ne správným myšlením, ale správným jednáním. To je jasně vidět v orientálních náboženstvích. V židovské tradici sotva došlo k rozkolu pro víru (jen mezi farizeji a saduceji, která je sporem společenských tříd). Důraz se kladl na správný způsob života, halachá. (to má stejný význam jako tao).

V novodobé historii je stejný princip vyjádřen v myšlenkách Spinozy, Marxe, Freuda. “Filosofové svět jen vykládali, jde o to jej změnit”.

Z hlediska paradoxní logiky důraz není na myšlení, ale jednání. Tento postoj má několik jiných důsledků. Předně vede k toleranci, kterou najdeme v indické a čínské náboženské historii. Jestliže správná myšlenka není konečná pravda, není cestou k spasení – není proč bojovat s jinými, jejichž myšlení dospělo k jiným formulacím. Viz příběh o popsání slona (je jak vodní roura, je jak vějíř, …)

Paradoxní stanovisko také vede k tomu, že důraz klade na přeměnu člověka než na vývoj dogmatu a vědy. Z východního a mystického stanoviska není úkolem náboženství, aby člověk správně myslil, ale aby správně jednal a souběžně s tím splynul s Jediným v aktu soustředěné meditace.

Naopak je to u západního proudu myšlení. Protože se čeká, že konečnou pravdu lze najít správným myšlení, klade se důraz na myšlení, i když se správné jednání považuje také za důležité. Ve vývoji náboženství to vedlo k formulaci dogmat, k sporům o formulace, k nesnášenlivosti k “nevěřícím”, k zdůraznění “víry v boha|” jako hlavního cíle náboženského postoje. Neznamená to ovšem, že tu nebyl i názor, že by člověk měl správně žít. Nicméně ten, kdo věřil v boha, i když podle něho nežil, se cítil povýšen nad člověkem, který žil podle boha, ale neměl “víru” v něj.

Důraz na myšlení ale má ještě jiný, velmi významný důsledek. Idea, že člověk může najít pravdu v myšlení, vedla nejen k dogmatu, ale i k vědě. Ve vědě je správné myšlení vše, na čem záleží jak z hlediska intelektuální poctivosti, tak z hlediska aplikace vědeckého myšlení na praxi, tj. techniku.

Paradoxní myšlení vedlo k tolerantnosti a k úsilí o přeměnu vlastní osoby. Aristotelovské stanovisko vedlo k dogmatu a vědě, ke katolické církvi a objevu jaderné energii.

V převládajících západních náboženských systémech láska k bohu je totéž, co víra v boha, v boží existenci, spravedlnosti, lásku. Láska k bohu je vlastně myšlenkový zážitek. Ve východních náboženstvích a mysticismu je to intenzivní citový zážitek jednosti, nerozlučně spjatý s vyjádřením této lásky v každém činu v životě. Eckhart: “Jestliže se tedy měním v boha a on mě činí zajedno s sebou, pak, u živého boha, nelze rozlišovat mezi námi… Někteří lidé si představují, že boha spatří, jako by on stál onde a oni zde, ale tak tomu nebude. Bůh a já jedno jsme. Tím, že boha poznávám, přivádím ho k sobě, láskou k němu v něj pronikám”.

Můžeme se nyní vrátit k významné analogii mezi láskou k rodičům a láskou k bohu. Na počátku je dítě připoutáno k matce jako “základu všeho bytí”. Cítí se bezmocné a potřebuje matčinu všeobsáhlou lásku. Později se obrací k otci jako novému centru svých náklonností: otec je vedoucí princip promyšlení a čin; v tomto stadiu je vedeno potřebou získat otcovu pochvalu, vyhnout se jeho nelibosti. Ve stadiu plné zralosti se člověk osvobozuje od postavy matky a otce jako ochranných a velitelských mocností a zakládá otcovský a mateřský princip ve své vlastní osobnosti. Stává se sám sobě otcem i matkou; je otcem a matkou. V historii lidstva můžeme pozorovat a předvídat stejný vývoj: od počátku, kdy láska k bohu je bezmocné připoutání k bohyni-matce přes poslušné lpění na otcovském bohu ke stadiu zralost, kdy bůh přestává být vnější mocností, kdy člověk vtělil zásady lásky a spravedlnosti do sebe samého, kdy se stal jedno s bohem, nakonec k stupni, kdy se o bohu mluví jen v symbolickém, básnickém smyslu.

Z toho vyplývá, že lásku k bohu nelze oddělit od lásky k rodičům. Jestliže se člověk nevymaní z krvesmilného připoutání k matce, jestli si zachová dětinskou závislost na trestajícím a odměňujícím otci či jiné autoritě, nemůže dosáhnout zralejšího stupně lásky k bohu; pak jeho náboženství je náboženstvím ranější fáze, kdy bůh byl chápán jako všeochraňující matka či jako trestající a odměňující otec.

V soudobém náboženství můžeme najít ještě vše fáze. Slovo “bůh” označuje kmenového náčelníka i “absolutní nic”. Stejně tak každý člověk zachovává v sobě, v podvědomí všechna vývojová stadia. Otázka je, až k jakému bohu dospěl. Jedno je jisté: povaha jeho lásky k bohu odpovídá povaze jeho lásky k lidem, nadto skutečná kvalita jeho lásky k bohu a lidem je často podvědomá a zastřená zralejší úvahou o tom, co tato láska je. Láska k člověku je kromě toho sice přímo vtělena do jeho vztahu k rodině, je také určena strukturou společnosti, v níž žije. Jestliže je společenská struktura založena na podřizování se autoritě – otevřené autoritě či skryté autoritě trhu a veřejného mínění, pak jeho pojem boha musí být infantilní a vzdálený od vyzrálého pojmu jehož zárodky lze najít v historii monoteistického náboženství.

 

III. Láska a její rozklad v soudobé západní společnosti

Jestliže je láska schopností tvůrčího, zralého charakteru, vyplývá z toho, že schopnost milovat závisí na vlivu, který má na charakter průměrného člověka kulturní oblast, v níž žije. Hovoříme-li o lásce v soudobé západní kultuře, chceme si položit otázku, zda společenská struktura západní civilizace a její výsledný duch mají na vývoj lásky příznivý vliv. Samo položení otázky znamená zápornou odpověď na ni. Žádný objektivní pozorovatel západního života nemůže pochybovat o tom, že láska – bratrská, mateřská i erotická – je poměrně vzácný jev a že na její místo nastupuje řada forem pseudolásky, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než formami rozkladu lásky.

Kapitalistická společnost je založena na jedné straně na politické svobodě, na druhé straně na trhu jako prostředku regulace všech ekonomických a tím i společenských vztahů. Trh zboží určuje podmínky, za nichž se zboží vyměňuje, trh práce určuje způsob koupě a prodeje práce. Užitečné věci a užitečná lidská energie i dovednost se proměňuje ve zboží, které se vyměňuje bez násilí a bez podvodu za tržních podmínek. Ať jsou boty sebeužitečnější, nemají ekonomickou hodnotu, není-li po nich poptávka; lidská energie a dovednost jsou zbaveny výměnné hodnoty, není-li za současných tržních podmínek o ně zájem. Majitel kapitálu může kupovat pracovní sílu a poručit jí, aby pracovala pro zisk z jeho investovaného kapitálu. Majitel pracovní síly ji musí prodávat kapitalistovi za právě platných tržních podmínek, nechce-li hladovět. Tato ekonomická struktura se odráží v hierarchii hodnot. Kapitál poroučí práci: nahromaděné věci, neživé věci, představují vyšší hodnotu než práce, lidské schopnosti, které jsou živé.

Taková byla základní struktura kapitalismu od jeho vzniku. Ale i když je charakteristická také pro moderní kapitalismus, změnila se řada činitelů, které daly soudobému kapitalismu jeho specifické vlastnosti a které mají hluboký vliv na strukturu charakteru moderního člověka. Jako výsledek vývoje kapitalismu vidíme stále větší centralizaci a koncentraci kapitálu. Velké podniky jsou stále větší, menší jsou vytlačovány. Vlastnictví kapitálu investovaného do těchto podniků je stále více odloučeno od funkce jejich řízení. Stovky a tisíce akcionářů “vlastní” podnik; ředitelská byrokracie, která je dobře zaplacena, ale podnik nevlastní, jej řídí. Tato byrokracie má méně zájmu na maximálních ziscích než na expanzi podniku a na své vlastní moci. Rostoucí koncentrace kapitálu a vznik mocné ředitelské byrokracie jsou souběžné s vývojem dělnického hnutí. Existence odborové organizace dělnictva umožňuje, že jednotlivý dělník nemusí vyjednávat na trhu práce sám za sebe: je organizován ve velkých odborových svazech, rovněž vedených mocnou byrokracií, které ho zastupují vůči průmyslovým gigantům. Ať je to dobré či špatné, jak na straně kapitálu, tak na straně práce se iniciativa přenesla z jednotlivce na byrokracii. Stále rostoucí počet lidí ztrácí svou nezávislost a dostává se do závislostí na ředitelích velkých ekonomických království.

 

Jiný základní rys, který vyplývá z této koncentrace kapitálu, a který charakterizuje moderní kapitalismus, je specifický způsob organizace práce. Ohromné centralizované podniky s radikální dělbou práce vedou k takové pracovní organizaci, v níž jednotlivec ztrácí svou individualitu a stává se snadno postradatelným kolečkem velkého stroje. Lidský problém moderního kapitalismu se dá formulovat:

Moderní kapitalismus potřebuje lidi, kteří kooperují bez třecích ploch a ve velkém počtu; kteří chtějí konzumovat stále víc, jejichž vkus je standardizován a dá se snadno ovlivnit a předvídat. Potřebuje lidi, kteří mají pocit, že jsou svobodní a nezávislí, že nejsou podřízení žádné autoritě,, zásadě či svědomí a kteří si přesto dají poroučet, aby dělali, co se od nich očekává, aby se bez třenic zapojili do společenské mašinérie; které lze vést bez násilí a bez vůdců, pobízet bez cíle – vyjma jediný: mít úspěch, pohybovat se, fungovat, jít dopředu.

Důsledek? Moderní člověk je odcizen sobě, druhým i přírodě. Proměnil se ve zboží, pociťuje své životní síly jako investici, jež mu musí přinést co největší zisk, kterého je možné za právě platných tržních podmínek dosáhnout. Lidské vztahy jsou v podstatě vztahy odcizených automatů, z nichž každý zakládá svou bezpečnost na tom, že se co nejtěsněji přimyká ke stádu, že se od něho neliší myšlením, cítěním, jednáním. Přestože se každý snaží být co nejblíže druhým, zůstává docela sám, zaplaven hlubokým pocitem nejistoty, úzkosti a viny, který je vždy výsledkem nemožnosti překonat lidské odloučení. Naše civilizace poskytuje mnoho utišujících prostředků, které lidem pomáhají, aby si neuvědomovali svou osamělost: předně je to přísná rutina zbyrokratizované, zmechanizované práce, umožňující lidem, aby si neuvědomovali svá nejzákladnější lidská přání, svou touhu po transcendenci a jednotě. Pokud tato rutina sama nestačí, člověk přemáhá své podvědomé zoufalství rutinou zábavy, pasivní konzumací sluchových a zrakových zážitků, které nabízí průmysl zábavy; určité uspokojení mu také přináší i nakupování stále nových věcí a jejich brzká výměna za jiné. Huxley v knize Statečný nový svět: člověk je dobře živen, oblečen, pohlavně uspokojen, ale chybí mi vlastní já, má jen nejpovrchnější kontakt s ostatními lidmi, vedou ho hesla (dnes je každý šťasten, …) Lidské štěstí znamená dnes “bavit se”. Bavit se, to znamená “konzumovat” a “přijímat zboží”, vizuální požitky, potravu, nápoje, cigarety, lidi, přednášky, knihy, filmy, vše se konzumuje, polyká. Svět je jediný velký objekt pro naši chuť, velké jablko, velká láhev, prs, my jsme kojenci, ti, kteří věčně něco čekají, a ti, kteří jsou věčně zklamáni. Náš charakter je zapojen na směnu a příjem, výměnu, spotřebu; všechno, duchovní objekty stejně jako hmotné, se stává objektem směny a spotřeby.

Situace v lásce nutně odpovídá tomuto společenskému charakteru moderního člověka. Automaty nemohou milovat; mohou směňovat své “osobnostní balíčky” a doufat, že nebudou při tomto obchodě ošizeni. Idea “spřežení”. Hladce fungovat. Jako funguje zaměstnanec. Rady psychologů: chápat druhého… vztah to ale nemusí být, mohou se jen k sobě chovat slušně, pomáhat druhému, aby se cítili lépe.

V této koncepci lásky a manželství se hlavní důraz klade na to, aby se našlo útočiště před jinak nesnesitelným pocitem samoty. V “lásce” člověk nachází útulek před samotou. Uzavírá se dvojspolek proti světu a sobectví a deux se pokládá za lásku a důvěrnost.

Důraz na ducha spřežení, na vzájemnou toleranci… je poměrně nový. Předcházela ho v letech po první válce koncepce lásky, v níž se předpokládalo, že základem úspěšných milostných vztahů a šťastného manželství je sexuální uspokojení. Věřilo se, že příčina tolika nešťastných manželství je v tom, že nedošlo k “sexuálnímu přizpůsobení”; důvod to mělo mít v nevědomosti o správném sexuálním chování, technika tedy. Základní myšlenka byla: láska je dítě pohlavní radosti a že když se dva lidé naučí, jak se navzájem pohlavně uspokojit, budou se milovat. Bylo to v souladu s všeobecnou iluzí doby, že používání dobré techniky je řešením nejen problémů průmyslové výroby, ale i všech lidských problémů. Přitom se přehlíželo, že ve skutečnosti je to naopak.

Láska není výsledkem přiměřeného pohlavního uspokojení, ale pohlavní štěstí – i poznání “pohlavní techniky” – je výsledkem lásky. Studium nejrozšířenějších sexuálních problémů – frigidity a impotence – ukazuje, že příčina není v nedostatku znalosti správné techniky, ale v zábranách, které činí lásku nemožnou. Strach před druhým pohlavím nebo nenávist k němu jsou zrcadlem těchto potíží, které člověku brání, aby se dával bez výhra, aby jednal spontánně, aby důvěřoval pohlavním partnerovi v jeho bezprostřednosti a přímosti těsné tělesné blízkosti. Může-li se člověk se sexuálními zábranami zbavit strachu či nenávisti a stát se tak schopným milovat, pak jeho či její sexuální problém je vyřešen. Znalost pohlavní techniky nepomůže.

Základní předpoklad, že láska je průvodní jev obapolného pohlavní uspokojení, byl do značné míry výsledek Freudových teorií. Pro něj byla láska v základě sexuální jev. “Když člověk na základě zkušenosti zjistil, že pohlavní láska mu skýtá největší rozkoš, takže se pro něho stala prototypem všeho štěstí, musilo mu to být pobídkou, aby dál hledal své štěstí cestou pohlavních vztahů, aby učinil genitální erotiku ústředním bodem svého života”. Zážitek bratrské lásky se Freudovi jeví jako výplod pohlavní touhy, v němž se pohlavní pud proměňuje v impuls s “inhibovaným cílem”. Pokud jde o pocit splynutí, jednosti (“oceánický pocit”), který je základem mystického prožitku a kořenem nejintenzivnějšího pocitu spojení s druhým či se všemi lidmi, Freud ho vykládal jako patologický jev, jako regresi do stavu raného “bezhraničního narcisismu”. Vidí-li Freud iracionální jev i v lásce, jde jen o krok dál v tomto směru. Rozdíl mezi iracionální láskou a láskou jako výrazem vyzrálé osobnosti pro něj není. V práci o transferenční lásce poukázal na to, že tato se nijak neliší od “normálního jevu lásky”. Zamilování vždy hraničí s abnormalitou, je provázeno vždy slepotou vůči skutečnosti, kompulsivitou – je to transference z objektů lásky dětského věku. Láska jako racionální jev, jako vyvrcholení zralosti, nebyla pro Freuda předmětem bádání, protože nevěřil v její reálnou existenci.

Nepřecenit ovšem vliv Freudových idejí na koncepci, že láska je výsledkem pohlavní přitažlivosti. Příčinné spojení je opačné. Jeho ideje byly zčásti ovlivněny převládajícím duchem století, zčásti získaly popularitu, protože vyhovovaly převládajícímu duchu doby po první válce. Reakce proti viktoriánské morálce. Další činitel působící na Freudovu teorii, je obecně přijatý pojem člověka založený na struktuře kapitalismu. Aby se dokázalo, že kapitalismus odpovídá přirozeným lidským potřebám, bylo třeba dokázat, že člověk je svou povahou soutěživý a plný vzájemného nepřátelství. Ekonomové to “dokazovali” neukojitelnou touhou po ekonomickém zisku, darwinisté biologickým zákonem o přežití nejsilnějšího, Freud dospěl k stejnému výsledku na základě předpokladu, že člověk je hnán bezmeznou touhou po sexuálním dobývání všech žen a jen tlak společnosti mu brání, aby jednal podle této touhy. Proto muži nutně na sebe žárlí a tato konkurence by pokračovali i tehdy, kdyby zmizely jejich ekonomické a společenské příčiny.

Freud byl ovlivněn také materialismem typu 19.století. věřilo se, že substrát všech duchovních jevů lze najít v jevech fyziologických; Freud tedy vysvětloval lásku, nenávist, žárlivost jako výplody různých forem pohlavního pudu. Neviděl, že základní realita je v totalitě lidské existenci, především v lidské situaci společné všem lidem, a za druhé v životní praxi, determinované strukturou společnosti. (Rozhodující krok za hranice tohoto typu materialismu učinil Marx “historickým materialismem”, v němž jako klíč k pochopení člověka neslouží tělo či pud, ale celý životní proces člověka, jeho “životní praxe”). Freud měl za to, že plné uspokojení pudových tužeb by vytvořilo stav duševního zdraví a štěstí. Klinická fakta ovšem dokazují, že muži i ženy, kteří věnují svůj život neomezenému sexuálnímu ukojení, nedosahují štěstí a velmi často trpí těžkými neurotickými konflikty a symptomy.(PO válce přesun důrazu od spoření – na spotřebu, od sebeodříkání k neodkladnému uspokojování touhy).

Srovnání Freuda se Sullivanem: u Sullivana se láska a pohlavnost přísně rozlišují.

Pro S. láska a důvěrnost znamenají: “Intimita je takový typ situace mezi dvěma lidmi, který dovoluje uplatnění všech cenných složek jejich osobností. Uplatnění cenných stránek osobnosti vyžaduje typ vztahu, který nazývám spoluprací, čímž rozumím jasně formulované přizpůsobení chování jednoho člověka vyjádřeným potřebám druhého za účelem dosažení stále více totožného, tj. čím dál tím více vzájemného uspokojení při udržování stále podobnějších bezpečnostních opatření”. Podstat lásky tedy je: hrajeme podle pravidel, abychom si zachovali prestiž a pocit nadřazenosti a zásluh.

Stejně jako Freudovo pojetí lásky je popisem prožitků patriarchálního samce, formulovaným podle představ kapitalismu 19.století, popisuje S. zážitky odcizeného, tržního člověka 20.století. “Sobectví ve dvou”, dva lidé uzavírají společenství zájmů a spojenectví proti nepřátelskému a odcizenému světu. Jeho definice důvěrnosti platí v zásadě pro pocity každého kooperujícího kolektivu, kde každý “přizpůsobuje své chování vyjádřeným potřebám druhého při sledování společných cílů”. (Láska zahrnuje reakci na nevyjádřené potřeby mezi dvěma lidmi!)

Láska jako vzájemné pohlavní ukojení a láska jako “spolupráce kolektivu” a jako útočiště před samotou jsou dvě “normální” formy rozkladu lásky v moderní západní společnosti, je to patologie lásky podle společenské šablony.

Základní podmínka neurotické lásky je ta, že jeden či oba “milenci” zůstali připoutáni k postavě jednoho z rodičů a přenášejí city, naděje a obavy, které kdysi měli vůči otci nebo matce, na člověka, kterého milují v dospělém věku. Takoví lidé se nikdy nevymanili ze šablony dětské spřízněnosti a hledají ji ve svém citovém životě i jako dospělí. V těžších případech vede tato citová nezralost k poruchám jeho společenské účinnosti, v lehčích je konflikt omezen na sféru důvěrných osobních vztahů.

V souvislosti s tím, co jsme říkali o osobnosti s fixací na matku či na otce, uvedeme příklad tohoto typu neurotického milostného vztahu muže, kteří ve svém citovém vývoji uvízli v infantilním připoutání k matce. Takoví muži jakoby nikdy nebyli odstaveni od prsu svých matek. Cítí stále jako děti; touží po matčině ochraně, lásce, po jejím teple, obdivu; chtějí její nepodmíněnou lásku, která nepotřebuje jiný důvod než ten, že ji potřebují, že jsou dětmi svých matek a že jsou bezmocní. Takoví muži jsou často velmi něžní a milí, když se snaží přimět ženu, aby je milovala, a zůstávají takoví, i když se jim to podaří. Ale jejich vztah k ženě je povrchní a neodpovědný. Jejich cílem je být milován, ne milovat. Muž tohoto typu má obvykle značnou dávku marnivosti a více nebo méně skryté velikášské ideje. Když najde pravou ženu, cítí se bezpečnou, svět patří jemu a je schopen projevovat mnoho něžností a být příjemný. Proto je tak snadné se v tomto typu mužů klamat. Nestačí-li žena po nějaké době plnit jejich fantastické očekávání, začínají se rozvíjet konflikty a mrzutosti. Když žena muže stále neobdivuje, když chce žít svým vlastním životem, když chce sama lásku a ochranu, nebo v nejzazších případech když není ochotna přehlížet jeho milostné pletky s jinými ženami nebo dokonce projevovat obdivný zájem o ně, muž se cítí hluboce zklamán a raněn a zdůvodňuje tento pocit myšlenkou, že žena je “sobecká, panovačná”. Vše, co nedosahuje postoje milující matky vůči rozkošnému dítěti, se považuje své něžné chování, své přání zalíbit se za pravou lásku a tak dospívají k závěru, že se s nimi nespravedlivě zachází; vidí v sobě velké milovníky a trpce si stěžují na nevděčnost svého milostného partnera.

Ve vzácných případech takový člověk s fixací na matku může žít bez vážných poruch. Jestli najde ženu stejného “mateřského” typu, jako byla jeho matka a umožní-li mu jeho specifické nadání využít schopnosti okouzlovat lidi a být jimi obdivován (často u úspěšných politiků), je dobře “přizpůsoben” ve společenském smyslu, aniž kdy dosáhne vyšší úrovně zralosti. Ale za méně příznivých podmínek bude jeho milostný (možná i společenský) život trpkým zklamáním; spory a často intenzivní pocit úzkosti vznikají, jestliže je tento typ osobnosti nechán sám sobě.

U ještě vážnější formy patologických případů je fixace na matku hlubší a iracionálnější. Na tomto stupni není již přáním vrátit se k matčině náruči, prsu, do jejího všeobsáhlého a všeničivého klína. Je-li povahou duševního zdraví růst z dělohy do světa, povahou vážných duševních chorob je přitažlivost dělohy, která člověka vtahuje zpět do sebe a tím odtahuje od života. Tento druh fixace se většinou vyskytuje ve vztahu k matkám, které se k svým dětem chovají destruktivně pohlcujícím způsobem. Někdy ve jménu lásky, někdy ve jménu povinnosti chtějí si ponechat dítě, pubertálního mladíka, muže uvnitř své osoby; chtějí, aby mohl dýchat jen jejich prostřednictvím, aby nikoho jiného nemiloval, leda povrchně, pohlavním způsobem, ponižují v jeho očích všechny ostatní ženy, aby se nemohl stát svobodným a nezávislým a zůstal věčně mrzákem či zločincem.

Tato destruktivní, zahlcující stránka je negativním aspektem mateřské postavy. Matka může dát život a může ho i brát. Ona je to, která oživuje a která ničí; může vykonat zázraky lásky a nikdo nemůže ranit víc než ona. V náboženských obrazech a v symbolech snu se oba tyto rysy matky objevují často.

Jiná forma neurotické patologie se najde tam, kde převažuje připoutání k otci.

Do této kategorie patří muž, jehož matka je chladná a lhostejná, zatímco otec (částečně v důsledku ženina chladu) soustřeďuje všechnu svou něhu a zájem na syna. Je “dobrým otcem” a zároveň je autoritářský. Když se mu syn chováním zalíbí, chválí ho, dává dárky…, když je s ním nespokojen, odtahuje se a hubuje na něj. Syn, pro nějž je otcova láska jediná, které se mu dostává, se připoutává otrocky k otci. Jeho hlavní cíl v životě je zalíbit se mu, když se mu to daří, je šťastný, bezpečný… když však udělá chybu, neuspokojí otce, cítí se skleslý, nemilovaný. V pozdějším životě se takový muž bude snažit, aby naše, otcovskou postavu a připoutá se k ní podobně. Celý jeho život se stává sérií výkyvů, jež závisí na tom, zda se mu podařilo získat otcovu pochvalu. Takoví lidé jsou často úspěšní ve své společenské dráze. Jsou svědomití, spolehliví, horliví, za předpokladu, že jejich vyvolený otec s nimi umí zacházet. Ale ve vztahu k ženám zůstávají neangažování, s odstupem. Žena pro ně nemá ústřední význam, obvykle jí pohrdají. Zpočátku mohou na ženu udělat dojem svými otcovskými vlastnostmi, po čase žena pociťuje stále hlubší zklamání, když zjistí, že je odsouzena k druhořadé úloze, protože mužova hlavní náklonnost patří té otcovské postavě, která v dané době hraje v jeho životě hlavní roli; výjimku zde tvoří ty případy, kdy žena zůstala připoutána k svému otce, a proto je šťastna s mužem, který s ní zachází jako s náladovým dítětem.

Složitější je neurotická porucha, která má základ v jiném vztahu k rodičům – v tom, že se rodiče nemilují, ale ovládají se, aby se hádali, nebo dali najevo nespokojenost. Nedostatek blízkosti mezi nimi je také zbavuje spontaneity v jejich vztahu k dětem. Malá holčička v takovém ovzduší naráží na “korektnost”, která ale nepřipouští blízký kontakt mezi otcem a matkou a je proto zmatená a vystrašená. Nikdy s jistotou neví, co vlastně rodiče myslí nebo cítí; v ovzduší je vždy prvek neznámého, prvek tajemství. Dívenka proto uniká do svého vlastního světa, sní s otevřenýma očima, to pokračuje i v jejích milostných vztazích.

Skutečnost, že se rodiče citově od dítěte odtahují, vyvolává nadto intenzivní pocit úzkost, pocit, že dítě nemá pevnou základnu ve světě, a to často vede k masochistickým tendencím jako jedinému prostředku, jak získat zážitek hlubokého vzrušení. Takové ženy jsou často raději, když muž dělá scény a křičí, než když se chová normálně a rozumně, protože tak by je aspoň zbavil tíhy napětí a strachu; nezřídka nevědomě toto chování provokují, aby se zbavily mučivé úzkosti citové neutrality.

Další formy iracionální lásky:

Forma pseudolásky, která je častá a zhusta se prožívá jako “velká láska”, je zbožňující láska. Když člověk nedosáhl úrovně, kdy má pocit identity, jáství, založený na tvůrčím rozvinutí svých schopností, snadno tíhne k “zbožnění” milované osoby. Je odcizen od vlastních sil a promítá je do milované osoby, které se klaní jako nejvyššímu dobru, jako nositeli vší lásky, světla, blaženosti. Přitom se sám zbavuje pocitu síly, ztrácí se v milované osobě, místo aby se v ní našel. Protože obvykle nemůže nikdo dlouho plnit očekávání zbožňovatele, zklamání je nutné a pro jeho vyléčení se hledá nová modla, někdy v nekonečném kruhu. Charakteristické pro tento typ lásky jsou intenzita a náhlost milostného prožitku. Zbožňující láska se často líčí jako pravá, velká láska, ve skutečnost nedokazuje, jak se soudí, intenzitu a hloubku lásky, ale jen hlad a zoufalství zbožňovatele. Nezřídka se najdou dva lidé ve vzájemném zbožňování, což v extrémních případech dává obraz “šílenství ve dvou”.

Jiná forma lásky je sentimentální láska. Láska se prožívá zde jen ve fantazii, ne ve skutečném, přítomném vztahu ke skutečnému člověku. Nejrozšířenější forma je tu zprostředkované milostné uspokojení, které prožívají konzumenti filmů, milostných příběhů v magazínech a písních. Všechny nesplněné touhy po lásce, spojení a blízkosti nacházejí své ukojení ve spotřebě těchto výrobků. Muž či žena, kteří ve vztahu k partnerům v manželství jsou neschopni proniknout zdí odloučení, se dojímají až k slzám účastí na šťastných či nešťastných milostných příbězích dvojic na plátně… Pro mnoho párů je to jediná příležitost, kdy mohou prožívat lásku, ne k sobě, ale společně, jako diváci na “lásku” jiných. Pokud je láska jen snem, mohou jí být účastni, jak dojde na skutečnost vztahu mezi dvěma lidmi – strnou.

Druhá stránka sentimentální lásky je v tom, že se láska zbavuje konkrétního umístnění v čase. Některý pár se třeba hluboko dojímá vzpomínkou na svou lásku v minulosti, i když třeba v té době žádnou lásku neprožívali – nebo fantastickými úvahami o budoucnosti lásky. Ať už se láska prožívá zprostředkovaně účastí na fiktivních milostných zážitcích druhého nebo se odsouvá do minulosti nebo budoucnosti, vždy bude tato konkrétnosti zbavená a odcizená láska jen opiátem, který mírní bolest skutečnosti, samoty a odloučenosti člověka.

Neurotická láska může mít i formu projektivního mechanismu. Projevuje se tím, že se člověk zabývá nedostatky a slabinami “milovaného” a tím se vlastním problémům vyhýbá. Lidé se v tomto případě chovají podobně i ve skupinách – náboženských či národních. Dovedou s jemným smyslem odhalit i menší chyby druhého, přitom si blaženě nevšímají vlastních. Jestliže to dělají, jak se často stává, dva lidé, jejich milostný vztah se mění ve vztah vzájemné projekce. Jsem-lil panovačný, nerozhodný nebo lakomý, obviňuji z těchto nedostatků druhého a buď ho chci vyléčit nebo potrestat. Partner dělá totéž, tak se nám oběma daří nevšímat si vlastních problémů, a tím i nedělat nic, co by pomohlo k řešení.

Jiná forma projekce je projekce vlastních problémů do dětí. Nezřídka se projevuje už v přání mít děti. Toto přání je často motivováno pak promítnutím vlastních existenčních problémů do problémů dětí. Nebyli-li člověk schopen dát smysl vlastnímu životu, pokouší se dát mu smysl prostřednictvím dětí. Nutně ztroskotá v sobě o v dětech. Své problémy nutné řešit na sobě. a děti se pak nevedou dobře. Děti se užívají pro účely projekce i tehdy, kdy jde o rozvázání nešťastného manželství. Standardní argument, proč se nemohou rozejít rodiče uvádějí, že nechtějí zbavit děti požehnání jednotného domova. Ale ovzduší napětí a neštěstí v “sjednocené rodině” je pro děti škodlivější, než by byl otevřený zlom – z toho by se aspoň poučily, že člověk může skoncovat s nesnesitelnou situací odvážným rozhodnutím.

Rozšířený omyl také je, že láska je nutně bez konfliktů. Stejně jako lidé obvykle věří, že je třeba se vyhnout bolesti a smutku za každé okolnosti, věří také, že láska vylučuje jakékoli spory. A nacházejí dobré důvody pro to, že vidí kolem spory, které jsou jen destruktivní výměnou názorů a která nikomu nepřinese nic dobrého. To je ale způsobeno tím, že “spory” většiny lidí jsou ve skutečnosti jen pokusy vyhnout se skutečným rozporům. Jsou to neshody v menších či méně důležitých, které již svou povahou nemohou přispět k objasnění či řešení. Skutečné spory mezi dvěma lidmi, spory, které nemají jen zakrývat či promítat na jinou rovinu, ale prožívají se na hluboké úrovni vnitřní reality, k níž patří, nejsou destruktivní. Vedou k objasnění, vyvolávají krizi, z níž oba vycházejí silnější a moudřejší. To nás vede k tomu, abychom znovu zdůraznili, co bylo řečeno.

Láska je možná jen tehdy, když dva lidé navážou styk z centra své existence, tedy když každý z nich prožívá z centra své existence sám sebe. Jen tato “centrální zkušenost” je lidská realita, jen v ní je živost, jen v ní je základ lásky. Takto prožitá láska je neustálou výzvou; není to klidné útočiště, je to pohyb, růst, společná práce, a to zda v ní převládá harmonie, či spor, radost či smutek, je druhořadé vzhledem k základní skutečnosti, že dva lidé se prožívají z podstavy své existence, že jsou navzájem jedno tím, že každý z nich před sebou prchá. Je jen jeden důkaz existence lásky: hloubka vztahu a živost a síla každého z partnerů; to je plod, podle něhož se láska poznává.

Automaty nejsou schopny lásky, nemohou se milovat navzájem, nemohou milovat boha. Rozklad lásky k bohu dospěl stejných rozměrů jako rozklad lásky k člověku. Tato skutečnost je v příkrém rozporu s myšlenkou, že prožíváme epochu náboženské-renesance. Co prožíváme je regrese k modlářskému pojetí boha a transformace lásky k bohu do vztahu, který je přizpůsoben odcizené struktuře charakteru. Regresi k modlářské koncepci boha je snadno vidět. Lidé jsou plni úzkosti, chybí jím zásady či víra, nemají jiný cíl než jít dopředu – proto zůstávají dětmi, doufají, že v případě potřeby jim otec či matka přijdou na pomoc.

Je pravda, že v náboženských kulturách, jako například středověku, lidé takto pohlíželi na boha jako na pomáhajícího otce či matku. Ale brali boha vážně i v tom smyslu, že nejdůležitějším cílem jejich života bylo učinit “spasení” nejvyšší metou, které se podřizovala všechna jejich životní činnost. Dnes takové úsilí není. Každodenní život je přísně oddělen od náboženských hodnot, je věnován úsilí o hmotné požitky a úspěch na trhu osobností. Naše světské úsilí je vybudováno na zásadách lhostejnosti a sobectví, které se často označuje jako “individualismus” či “osobní iniciativa”. Člověk vpravdě náboženské kultury se dá přirovnat k osmiletému dítěti, které potřebuje otcovu pomoc, které však již začíná vtělovat jeho učení a zásady do svého života. Dnešní člověk se spíš podobá tříletému dítěti, které volá otce, když ho potřebuje, ale jinak, když si hraje, je zcela soběstačné.

V tomto směru, v infantilní závislosti na antropomorfickém obrazu boha bez přeměny života podle božích principů, jsme blíže k primitivnímu modlářskému kmeni než k náboženské kultuře středověku. Po jiné stránce naše náboženská situace vykazuje rysy, které jsou nové a charakterizují jen soudobou západní kapitalistickou společnost. Moderní člověk se přeměnil ve zboží, prožívá svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a situaci na trhu osobností. Odcizil se sám sobě, ostatním lidem přírodě. Jeho hlavní cíl je výhodná výměna jeho dovedností, znalostí, jeho samého, jeho “osobnostního balíčku” s jinými, kteří mají stejný záměr spravedlivé a výhodné výměny. Život nemá jiný cíl, než pohyb jinou zásadu než zásadu spravedlivé směny, jiné uspokojení než konzumovat.

Co může za těchto okolností znamenat pojem boha? ztrácí svůj původní náboženský význam a dostává jiný, který je přizpůsoben odcizené kultuře úspěchu. V náboženském oživení nedávných dob se víra v boha změna v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení se pro konkurenční boj.

Náboženství se spojuje s autosugescí a psychoterapií, aby pomáhalo člověku v jeho obchodní činnosti. Ve dvacátých letech ještě lidé nevzývali boha proto, aby “zdokonalili svou osobnost”. Nejvíc kupovaná kniha roku 1938 Jak získat přátele a ovlivnit lidi (Carnegie) zůstávala na přísně světské úrovni. Co bylo funkcí této knihy, to je dnes funkcí současného bestselleru Síla pozitivního myšlení od Peala. V této náboženské knize se ani neklade otázka, zda převládající touha po úspěchu je sama ve shodě s duchem monoteistického náboženství. Naopak – o tomto nejvyšším cíli se nepochybuje a víra v boha a modlitba se doporučují jako prostředek k zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně jako moderní psychiatři doporučují dělat něco pro štěstí zaměstnanců, aby se to zalíbilo zákazníkům, někteří kněží doporučují lásku k bohu jako prostředek, k dosažení většího úspěchu, “Učiňte boha svým společníkem” znamená učinit boha společníkem v obchodu a ne s ním splynout v lásce, spravedlnosti a pravdě. Stejně jako bratrská láska byla nahrazena neosobní slušností,bůh se změnil v generálního ředitele Akciové Společnosti Světa; víte, že existuje, řídí produkci, která by běžela asi i bez něho, nikdy ho nevidíte, ale uznáváte jeho vedení, zatímco sami děláte to, co připadlo na vás.

 

IV. Praxe lásky

Praktická stránka umění se zvládá jen praktikováním.

Čeká se snad návod “jak to sami dělat”. Jak milovat. Milovat je ale osobní zážitek, který může mít jen každý sám a ze sebe, není nikdo snad skoro, kdo by jej neměl v základní formě jako dítě, jako dospívající, jako dospělý. Vše, co může obsahovat diskuse o praxi lásky, jsou úvahy o předpokladech pro lásku, o jejích přístupových cestách a o jejich praxi. Kroky k cíli musí praktikovat každý sám, diskuse končí, než dojde k rozhodnému kroku.

Praxe každého umění vyžaduje určité předpoklady. Předně kázeň. Nikdy nedělám nic dobře, nedělám-li to ukázněně, co dělám jen “když mám náladu”, může být hezký koníček, ale nestanu se mistrem v nějakého umění. Problém není jen v kázni při výkonu nějakého specifického umění, ale v kázni celého života. Mohlo by se myslit, že moderní člověk je z osmihodinové pracovní doby zvyklý na kázeň. Ale moderní člověk mimo pracovní dobu má velmi málo sebekázně. Když nepracuje, chce lenošit, loudat si, “uvolnit se”. A to touha po lenosti je do značné míry reakce na rutinizaci života. Protože je člověk osm hodin denně vynaložit svou energii pro cizí účel, způsobem, který je mu cizí, který je předepsán rytmem práce, jeho vzpurnost se projevuje formou dětinského hovění svým choutkám. Kromě toho v boji proti autoritářství získal nedůvěru ke kázni – vnucované iracionální autoritu, stejně i k racionální kázni, kterou si ukládá sám. Bez takové kázně se ale život tříští, stává se chaotickým, chybí mu soustředěnost.

Soustředění je nutný předpoklad každého umění. Je dnes ještě vzácnější než sebekázeň. Naše kultura vede k nesoustředěnému a rozptýlenému způsobu života. Děláme mnoho věcí najednou: čteme, posloucháme rozhlas, mluvíme,kouříme, jíme, pijeme. Spotřebitelé s otevřenými ústy, dychtiví a ochotni polknout vše – obrázky, lihoviny, vědomosti. Tento nedostatek soustředění se jasně projevuje v tom, že nám činí potíže být sami se sebou. Sedět klidně, bez mluvení, kouření, čtení, pití je pro většinu lidí nemožné. Stávají se nervózními, nepokojnými, musí něco dělat ústy či rukama (kouření…).

Třetí činitel je trpělivost. Kdo jde za rychlými výsledky, nikdy ho nedosáhne. Přesto je pro moderního člověka trpělivost je těžko dostupná. Celá naše průmyslová soustava podporuje opak: rychlost. Auta, stroje. Jsou pro to důležité ekonomické důvody. Ale lidské hodnoty jsou určovány ekonomickými hodnotami pak. Co je dobré pro stroj, musí být dobré pro člověka. Moderní člověk myslí, že ztrácí čas, když nedělá věci rychle. Přitom neví, co se získaným čase si počít. Zabíjí ho.

Osvojení umění předpokládá i nejvyšší naléhavost. Není-li umění tím, na čem nejvíc záleží, učeník se ho nevyučí. Zůstane diletantem. Platí pro umění milovat také. V poměru mezi mistry a diletanty mají diletanti větší početní převahu než v jiných oblastech.

Další podmínka: člověk se nezačíná učit přímo, ale nepřímo. Než se začne učit umění, musí se naučit “jiné věci”. Truhlář hoblovat, pianista stupnice… Chce-li někdo se stát mistrem v umění milovat, musí začít tím, že bude cvičit kázeň, soustředění a trpělivost ve všech aspektech života.

Jak se cvičí kázeň? Dědové by doporučovali vstávat brzy, neoddávat se přepychu, tvrdě pracovat. Tento typ kázně měl své nedostatky. Tuhý, autoritářský, zaměřený na střídmost, spořivost, nepřátelský životu po mnoha stránkách. Jako reakce na tento druh disciplíny se vyvinula zesilující tendence být podezíravý ke kázni vůbec a ve vybývajícím čase hledat v neukázněném, líném hovění svým choutkám protiváhu k rutině života, kterou nám vnucuje osm hodin pracovní doby. Vstávat pravidelně, věnovat pravidelný čas během dne takové činnosti jako je meditace, čtení, poslech hudby, chůze, neprovádět příliš únikové chování (detektivky, kino, nepřejídat se, nepít nad míru). Je důležité, aby kázeň nebyla něčím, co si člověk ukládá jaksi zevně, ale aby se stala výrazem vlastní vůle, aby ji člověk pociťoval jako příjemnou, aby si přivykal způsobu jednání, který by mu chyběl. Na Západě se kázeň často pojednává jako něco bolestivého, na východě tomu rozumí lépe – co je pro člověka a jeho tělo i duši dobré, musí být též příjemné, i když na začátku se musí překonávat určitý odpor.

Soustředění se dá u nás cvičit mnohem obtížněji. Nejdůležitější krok je naučit se být sám se sebou bez čtení, poslechu, kouření a pití. Umět se soustředit znamená umět být sám se sebou – a to je jedna z podmínek pro schopnost milovat. Jsem-li připoután k druhému člověku, protože neumím stát na vlastních nohou, on či ona může být pro mě zachráncem života, ale není to milostný vztah. Je to paradoxní, ale schopnost být sám je předpokladem schopnosti milovat. Kdo se pokusí být sám se sebou, pozná, jak je to těžké. Pocítí nekli, nervozitu, dokonce úzkost. Bude mít sklon k tomu, aby svou neochotu pokračovat zdůvodnil úvahou, že to nemá cenu, že to je hloupost, že to zabírá mnoho času… Zpozoruje také, že se zmocní všemožné myšlenky, zjistí, že myslí na své plány na večer… místo toho, aby se zbavil všech myšlenek. Pomáhá tu několik prostých cviků – například sedět v uvolněné pozici (ne rozvalen ani ztuhlý), zavřít oči, pokusit se vidět před očima bílou plochu, odstranit překážející obrazy a myšlenky, snažit se pozorovat své dýchání, ne myslit na ně, činit je, ale pozorovat je a přitom je vnímat, dále pokusit se vnímat “já”; já – já sám jako centrum svých sil, jako tvůrce svého světa. Aspoň jeden takový koncentrační cvik byl měl člověk dělat každé ráno a večer před spaním aspoň dvacet minut.

Vedle toho se člověk musí naučit soustředit se ve všem, co dělá, v poslechu, čtení, v rozhovoru s druhými. Co právě dělá, to musí být jediné, na čem záleží, čemu se plně oddává. Pak důležité i nedůležité věci dostanou nových rozměrů, protože se jim dostává plné pozornosti. Naučit se soustředění znamená vyhýbat se triviálním rozhovorům tj. nepravým. Když spolu dva mluví o růstu stromu, o chuť chleba, který spolu jedli, společné zkušenosti z práce, může takový rozhovor mít význam, pokud to, o čem mluví, prožívají, pokud nemluví způsobem, který je zbavuje konkrétnosti; na druhé straně se rozhovor může týkat politiky, náboženství a přesto může být triviální, to se stává, když lidé mluví ve frázích. Když v tom, co říkají, není jejich srdce. Důležité je vyhýbat se špatné společnosti. Nejde jen o neřestné a destruktivní lidi (jedovatý a skličující vliv), ale myslím i na společnost loutek (v originále “zombies” – poje z okruhu magie), lidí, jejichž duše je mrtvá, i když tělo žije lidí, kteří, myslí i hovoří triviálně, místo by myslili, vyslovují fráze. Není ovšem možné a nutné vyhýbat se těmto lidem. Když člověk nereaguje očekávaným způsobem, tj. ve frázích a všednostech, ale přímo a lidsky, často zjistí, že tito lidé své chování mění, že jim často pomáhá překvapení, šok nečekaného.

Soustředit se vzhledem k jiným lidem znamená především umět naslouchat. Většina lidí poslouchá jiné, dokonce jim radí, aniž skutečně naslouchají. Neberou vážně to, co druhý říká, neberou vážně ani své vlastní odpovědi. Proto je rozhovor unavuje. Žijí v iluzi, že by je unavoval ještě více, kdyby soustředěně naslouchali. Ale je tomu naopak. Každá činnost, která se provádí soustředěně, člověka vzpružuje (i když pak nastane přirozená, blahodárná únava), kdežto nesoustředěná činnost vyvolává ospalost – a přitom znesnadňuje usínání večer).

Soustředit se znamená žít plně v přítomnosti, zde a nyní, neptat se na příští věc, kterou má člověk dělat, dělá-li něco právě nyní. Milující musí soustředění praktikovat zvláště. Musí se naučit být si blízko, neprchat od sebe mnoha obvyklými cestami. Začátek praxe bude těžký, nezlomí se přes koleno. Viz dítě učící se chodit. Kolikrát padne.

Člověk se nenaučí soustředění, nestane-li se citlivým sám k sobě. znamená to myslet stále na sebe nebo se “analyzovat”? dovedeme říci, co to znamená být citlivý ke stroji. Být v stavu uvolněné bdělosti, která vnímá změny v běhu motoru, řízení, silnici…

Příklad pro situaci, kdy je někdo citlivý k druhému člověku: matka a dítě. Matka vnímá jeho projevy, reaguje na ně, probudí se v noci na dětský pláč, a ne na jiné, i když silnější zvuky… Stejně může být člověk citlivý sám k sobě. uvědomuje si například pocit únavy a deprese, a místo, aby se mu podal, posílil ho depresivními myšlenkami, které jsou vždy po ruce, ptá se sám sebe “co se stalo, proč jsem skleslý”. Stejně při hněvu, únikových tendencích. Mít uši pro vlastní vnitřní hlas, který nám říká, proč jsme úzkostliví, skleslí, hněviví.

Průměrný člověk je citlivý k svým tělesným procesům, všímá si změn nebo i malých dávek bolesti, člověk ví, co to znamená cítit se dobře. citlivost vůči duševním stavům je těžší. Bere se jako norma psychické fungování rodičů, společenské skupiny, a pokud se od ní neliší, cítí se normálně a nemají zájem něco pozorovat. Je mnoho lidí, kteří neviděli milujícího, nebo člověka poctivého, odvážného, soustředěného. Má-li člověk být k sobě citlivý, musí mít před sebou obraz zdravého lidského fungování – a kde má ten obraz získat, když se s ním nesetkal v dětství ani později?

Zatímco se učíme znalostem, uniká nám, že se neučíme tomu, co je pro vývoj člověka nejdůležitější: tomu, co může poskytnout jen prostý styk se zralým milujícím člověkem. Dřív bával nejvíce vážený člověk člověk vynikajících duchovních kvalit. Učitel nebyl jen zdroj informací, ale měl přenášet hlavně lidské způsoby. Dnes jsou obdivováni a napodobováni všichni možní, ne nositelé významných duchovních vlastností. Veřejnost vzhlíží k těm, kdo dávají průměrnému člověku pocit zprostředkovaného uspokojení. Kinohvězdy, herci, komentátoři, podnikatelé, politici – vzory k napodobení. Hlavní kvalifikace pro tuto funkci je často jen to, že se dostali do novin. A přece se situace nezdá beznadějná. V USA se mohl stát slavným Schweitzer… Jestli se nám nepodaří udržet naživu sen o zralém životě, pak stojíme před pravděpodobností, že se celá naše kulturní tradice zhroutí. Tato tradice není založena hlavně na předávání určitého druhu lidských rysů. Nebude-li už mít budoucí generace možnost vidět tyto rysy, pětitisíciletá kultura vezme za své, i když se znalosti budou předávat a rozvíjet.

Dosud jsme mluvili o předpokladech každého umění. Teď o těch zvláště důležitých pro umění milovat. Hlavní podmínka pro dosažení lásky je překonání vlastního narcismu. Narcistická orientace je taková, v níž člověk prožívá jen to, co je v něm samém, kdežto projevy vnějšího světa nemají realitu samy o sobě, ale prožívají se jen z hlediska jejich užitečnosti nebo jejich nebezpečí pro člověka. Opak narcismu je objektivita: schopnost vidět lidi i věci takové, jaké jsou a odlišit tento objektivní obraz od obrazu, který je vytvořen vlastními přáními a obavami. Všechny formy psychóz vykazují v extrémní míře neschopnost k objektivitě. Pro duševně chorého jediná realita, která je, je jeho vnitřní realita, realita jeho obav a přání. Vidí vnější svět jako souhrn symbolů svého vnitřního světa, jako svůj výtvor. Děláme totéž, když sníme. Ve snu tvoříme události, produkujeme dramata, která jsou výrazem našich přání a obav, i když někdy také naší prohlédavosti a úsudku, a pokud spíme, jsme přesvědčeni, že výplody našich snů jsou stejně reálné jako realita, kterou vnímáme v bdělém stavu.

Duševně chorý či snílek je plně neschopen objektivního pohledu na vnější svět; všichni máme neobjektivní pohled na vnější svět, zkreslený naší narcistickou orientací. (Žena telefonuje lékaři a říká, že k němu chce přijít ten den odpoledne. Lékař odpoví, že nemá čas, ať přijde druhý den. Žena: “Ale já bydlím jen pět minut od vás”. Nechápe vysvětlení, že jemu skutečnost, že jde o tak malou vzdálenost, čas neušetří. Narcistické: protože ona ušetří čas, on ušetří čas, ona sama je pro sebe to reálné.

Kolik rodičů prožívá reakce dítěte jen z toho hlediska, je-li poslušné, poskytuje-li jim potěšení, mohou-li se jím chlubit… vůbec je nezajímá, co cítí dítě samo a pro sebe. Kolik mužů vidí své ženy jako panovačné, protože jejich vlastní připoutání k matce je vede k tomu, aby v jakémkoli nároku viděli omezení své svobody! Kolik žen si myslí, že jejich muž je neschopný a hloupý, protože nedosahuje fantastické představy rytíře bez bázně a hany, kterou si vytvořily v dětství.

Nedostatek objektivity ve vztahu k cizím národům je notorický. Z jednoho dne na druhý jeden národ začne považovat druhý za zkažený, ďábelský, kdežto vlastní národ je ušlechtilý. Čin nepřítele se posuzuje podle jiného měřítka. I dobré činy nepřítele se považují za ďábelské, klamající. Vlastní špatné činy se ospravedlňují našimi ušlechtilými cíli. Objektivita je výjimkou, větší či menší stupeň narcistického zkreslení je pravidlem.

Schopnost myslit objektivně je rozum; citové ladění, které stojí za rozumem, je pokora. Být objektivní, užívat svého rozumu, to je možné jen tehdy, když člověk dospěje k pokoře, když se zbaví snu o vševědoucnosti a všemohoucnosti, které má dítě.

Protože láska závisí na relativní absenci narcismu, vyžaduje rozvoj pokory, objektivity, rozumu. Celý život člověka věnovat tomuto cíli. Pokora a objektivita jsou nerozlučné, stejně jako láska. Nemohu být objektivní k vlastní rodině, když nejsem objektivní k cizím lidem a naopak. Chci-li se naučit milovat, musím usilovat o objektivitu v každé situaci, musím se naučit vycítit, kdy nejsem objektivní. Lišit mezi svou představou o někom a jeho chováním, jak je vidím v narcistickém zkreslení, a mezi realitou tohoto člověka, jak existuje bez ohledu na mé zájmy, potřeby a obavy. Kdo získal schopnost k objektivitě a rozumu, ten ušel půl cesty k umění milovat, ale musí ji získat vzhledem ke komukoli, s kým přijde do styku. Kdyby někdo chtěl omezit svou objektivitu jen namilovaného, myslil by, že se ve vztahu k ostatnímu světu obejde bez ní, brzy by poznal, že ztroskotal tu i tam.

Schopnost milovat závisí na tom, zda je člověk schopen zbavit se svého narcisismu a incestního připoutání k matce a rodu; závisí na schopnosti růst, vyvinout tvůrčí orientaci vůči svět a sobě samým. Tento proces vynořování, zrození, probuzení nutně předpokládá jednu vlastnost: víru. Praxe lásky vyžaduje praxi víry.

Co je víra? Je víra nutně spojena s tím, že člověk věří v boha nebo náboženské učení? Je kontrastem rozumovému racionálnímu myšlení a je od nich odloučena? Abychom pochopili základy problému víry, musíme rozlišovat mezi racionální a iracionální vírou. Za iracionální víru považuji víru (v člověka nebo ideu), která je založena na podřízení člověka iracionální autoritě. V protikladu k tomu racionální víra je přesvědčení, které má své kořeny ve vlastní zkušenosti myšlení či cítění. Racionální víra není především víra v něco, ale jistota a pevnost našeho přesvědčení. Víra je spíš charakterový rys proklínající celou osobnosti než specifické věření.

Racionální víra má své kořeny v tvůrčí duchovní a citové aktivitě. Je významnou složkou racionálního myšlení, o němž se soudívá, že víra v něm nemá místa. Jak dojde např. vědec k objevu? Dělá pokus za pokusem nebo má představu, co asi najde? Tak se jen zřídka uskutečnil významný objev. Lidé nedošli k významným závěrům ani tehdy, když se honili za pouhou fantazií. Proces tvůrčího myšlení ve všech oblastech začíná často něčím, co bychom mohli nazvat “racionální vizí”, která je sama výsledkem velkého množství předběžného studia, reflektivního myšlení a pozorování. Když se vědci podaří, že získá dostatek údajů, nebo při vypracování matematické formulace učiní svou vizi vysoce pravděpodobnou, dá se říci, že dospěl k předběžné hypotéze. Pečlivá analýza takové hypotézy, zjištění všech jejích implikací a sbírání údajů,které ji podporují, vedou k adekvátnější hypotéze a nakonec k jejímu zahrnutí do teorie širokého dosahu.

Dějiny vědy jsou bohaté na příklady víry v rozum a vizí pravdy. Koperník, Galilei, Newton… na každém kroku od vzniku racionální vize až k formulaci teorie je potřebí víry; víry ve vizi jako racionálně platný cíl, za nímž je třeba jít, víry v hypotézu jako pravděpodobný a přijatelný výrok a konečně víry v teorii, přinejmenším do té doby, než se dosáhne obecné shody o její platnosti. Tato víra je založena na vlastní zkušenosti, na důvěře e vlastní myšlenkové, pozorovací, úsudkové schopnosti. Zatímco iracionální víra znamená přijímat něco jen proto, že autorita či většina to tvrdí, racionální víra je nezávislé přesvědčení založené na vlastním tvůrčím pozorování a myšlení navzdory myšlení většiny.

Myšlení a úsudek nejsou jedinou oblastí zkušenosti, v níž se projevuje racionální víra. Ve sféře lidských vztahů je víra nezbytnou vlastností pro každé přátelství a lásku. “Mít důvěru” – “věřit” v jiného člověka znamená být si jist spolehlivostí a neměnitelností jeho základního zaměření, jádrem jeho osobnosti, jeho láskou. Tím nemyslím, že by člověk nemohl měnit své názory, ale že jeho základní motivace zůstává stejná, že například jeho úcta k lidskému životu a důstojnosti je neměnnou částí jeho osoby.

Ve stejném smyslu věříme v sebe. Prožíváme existenci vlastní”já”, jádra naší osobnosti, které je neměnitelné, které trvá celý život navzdory měnícím se okolnostem, bez ohledu na určité změny našich názorů a pocitů. Toto jádro tvoří realitu za slovem “já” a na něm se zakládá naše přesvědčení o naší identitě. Pokud nevěříme v trvání svého já, náš pocit identity je ohrožen a dostávám se do závislosti na jiných, jejichž souhlas se pak stává základem našeho pocitu identity. Jen člověk, který věří sám sobě, může být věrný jiným, protože jen on si může být jist, že bude týž v budoucnosti jako dnes, a že proto bude cítit a jednat tak, jak to dnes předvídá. Víra v sebe samého je podmínkou, aby člověk mohl něco slibovat a protože člověka lze definovat schopností slibovat (Nietzsche), víra v sebe samého je jednou z podmínek lidské existence. Pokud jde o lásku, záleží na víře ve vlastní lásku, v její schopnost vyvolávat lásku v druhých lidech, v její spolehlivost.

 

Víra v člověka má také ten význam, že věříme v možnosti druhých. Víra matky v dítě – že bude žít, růst, chodit, mluvit. To se čeká samozřejmě. Jiné je to s možnostmi, které se nemusejí nutně uskutečnit: s možností dítěte milovat, být šťastné, používat svého rozumu, u zvláštních možností jako je například umělecké nadání. To jsou semena, které vyklíčí a vyrůstají, jsou-li správné předpoklady pro jejich vývoj, a která mohou být udušena, když tyto podmínky chybějí.

Mezi nejvýznamnější z těchto podmínek patří ta, že člověk, který má pro vývoj dítěte zvláštní význam, v tyto možnosti věří. Tato víra odlišuje výchovu a mechanické vedení. Výchova znamená pomoc dítěti při rozvoji jeho možností. Opak je mechanické vedení, založené na nevíře v růst možností, na přesvědčení, že se dítě vyvine správně jen tehdy, když dospělí do něho vloží, co je žádoucí, a potlačí v něm, co se zdá nežádoucí. Robot nepotřebuje víru, protože nežije.

Víra v jiné vrcholí vírou v lidstvo. V západním světě byla tato víra vyjádřena v pojmech židovsko-křesťanského náboženství a ve světském jazyce nejsilnější výraz má v humanistických a politických sociálních ideách posledních sto padesáti let. Idea, že člověk má takové možnosti, aby za příznivých podmínek vybudoval společenský řád, v němž povládnou zásady rovnosti, spravedlnosti a lásky. Dosud se to nezdařilo, proto je k tomu potřebí víra. Ale jako žádná racionální víra, ani tato nevychází jen z toho, že přání je otcem myšlenky, ale zakládá se na důkazním materiálu, který obsahuje vše, co lidstvo již vykonalo, nebo na vnitřní zkušenosti jednotlivce, na jeho vlastním prožitku rozumu a lásky.

Iracionální víra se zakládá na podřízení moci, která se pociťuje jako neodolatelně silná, vševědoucí a všemohoucí, a na tom, že se člověk zříká své vlastní moci a síly, racionální víra je založena na zážitku opačném. Máme tuto víru v nějakou myšlenku, protože je to výsledek našeho vlastního pozorování a myšlení. Máme víru v možnosti druhých a v možnosti lidstva, protože jsme prožili (a jen do té míry, co jsme prožili) růst svých vlastních možností, realitu růstu v sobě samých, sílu vlastní rozumové schopnosti a schopnosti k lásce, Základem racionální víry je tvůrčí síla; žít vírou znamená žít tvůrčím životem. Z toho vyplývá, že věřit v moc (ve smyslu opanování) a používat moci je opak víry. Věřit v existující moc je totéž co nevěřit v růst dosud neuskutečněných možností. Je to předpověď budoucnosti, založená jen na zjevné přítomnosti; ukazuje se však, že je to výpočet s vážnými chybami, hluboce iracionální, protože přehlíží lidské možnosti a lidský růst. Racionální víra v moc neexistuje. Moci se může člověk podřídit, anebo, pokud ji má sám, může si přát její zachování. Zatímco se mnohým zdá, že moc je nejreálnější ze všech lidských zřízení, dějiny dokazují, že je naopak nejméně stabilní. Víra a moc se navzájem vylučují. Proto všechny náboženské a politické soustavy založené na původně na racionální víře selhávají a ztrácejí síly, když na moc spoléhají, anebo se s ní spolčují.

Věřit vyžaduje odvahu, schopnost riskovat, ochotu přijmout i bolest a zklamání. Kdo trvá na jistotě a bezpečí jako hlavních podmínkách života, nemůže mít víru; kdo se uzavírá do obranné soustavy, v níž vzdálenost a majetek jsou jeho bezpečnostními prostředky, ten se sám uvězní. Být milován a milovat, to vyžaduje statečnost, odvahu považovat určité hodnoty za nejvyšší kritérium – a udělat skok a vsadit přitom vše na tyto hodnoty.

Tato odvaha je velmi odlišná od toho druhu statečnosti, o níž mluvil Mussolini, když používal heslo :žít nebezpečně”. Jeho druh odvahy je odvahou nihilismu. Má kořeny v destruktivním postoji k životu, v ochotě zahodit život, protože ho člověk neumí milovat. Statečnost zoufalství je opakem statečnosti lásky, stejně jako víra v moci je opak víry v život.

Je možno učit se víře a odvaze praxí? Ano, v každé chvíli. Výchova dítěte chce víru, začít jakoukoli práci vyžaduje víru. Jsme zvyklí věřit tímto druhem víry. Kdo ji nemá, trpí přemírou úzkosti o dítě, nespavostí, neschopností tvůrčí práce, nebo je podezíravý, neumí se k nikomu přiblížit, sklon k hypochondrii, neschopen dlouhodobějších plánů. Držet se svého úsudku o člověku i proti veřejnému mínění, zachovat si přesvědčení, i když není populární – to chce víru a odvahu. Přijímat potíže, neúspěchy, smutné chvíle života jako výzvu, jejíž překonání nás posiluje, ne jako trest, který by neměl stihnout nás, vyžaduje víru a odvahu.

Praktické cvičení ve víře a odvaze začíná všedními věcmi. První krok je všímat si, kdy a kde víru ztrácíme, zkoumat, kdy jednáme zbaběle, prohlédnout roušku rozumových důvodu, kterými ztrátu víry maskujeme.uvědomit si, jak nás každá zrada víry oslabuje, jak takové oslabení vede k další zradě… v bludném kruhu. Pak také poznáme, že zatímco se vědomě bojíme, že nebudeme milováni, skutečný, i když většinou nevědomý strach je strach před láskou. Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se celý v naději, že naše lásku vytvoří lásku v milovaném. Láska je akt víry, a kdo je slabý ve víře, je slabý i v lásce. Dá se o praxi víry říci více? Každý, komu na tom skutečně záleží, se může naučit věřit, tak jako dítě se může naučit chodit.

Jeden rys nezbytný pro praktický výkon umění milovat byl dosud uveden implicitně, mělo by se o něm hovořit výslovně, je to rys základní. Je to aktivita. Neznamená to “dělat něco”, ale vnitřní aktivitu, tvůrčí využití vlastních sil; láska je aktivita, když miluji, žiji neustále v stavu aktivního zájmu o milovaného, ale nejen o něj. Stávám se neschopným spříznit se aktivně s milovaným člověkem, jsem-li líný, nejsem-li neustále ve stavu bdělosti, pohotovosti, aktivity. Spánek je jediná správná situace pro neaktivnost;+ stav bdělosti je stav, v němž by nemělo být místa pro lenost. Dnes spousta lidí napůl spí, když bdí, a napůl bdí, když spí nebo když nechtějí spát. Plně bdít je podmínkou pro to, aby se člověk nenudil nebo ani nenudil, a skutečně nenudit se a nebýt nudný je podmínkou pro to, aby člověk miloval. Být aktivní myšlenkami a city, očima a ušima po celý den, vyhýbat se vnitřní lenosti, ať již se projevuje tím, že člověk je receptivní, že touží po hromadění pokladů, nebo tím, že prostě maří svůj čas, je nezbytná podmínka pro úkol milovat. Nelze rozdělit život tak, že člověk bude tvůrčí v oblasti lásky a netvůrčí v ostatních. Schopnost milovat vyžaduje stav napětí, bdělosti, zvýšené vitality, který může být jen důsledkem tvůrčí a aktivní orientace v mnoha jiných oblastech života.

Pojednání o umění milovat nelze omezit na individuální oblast, patří k tomu oblast společenská. Jestli milovat znamená mít milující postoj ke každému, jestli láska je povahový rys, pak musí nutně existovat ve vztahu člověka nejen k jeho rodině a přátelům, ale i těm, s nimiž se stýká v práci, obchodě, povolání. Není “dělba práce” mezi láskou k blízkým a láskou k cizím. Naše vztahy jsou vedeny zásadou slušnosti. Což znamená nepodvádět, neklamat při obchodě, výměně citů. Dávám tolik tobě jako ty mně. Etický přínos kapitalistické společnosti.

Předkapitalistická doba – výměna zboží byla určována násilím, tradicí nebo osobními svazky lásky, přátelství. V kapitalismu je všeurčující činitel tržní směna. Bez násilí, podvodu, za tržních podmínek.

Etika slušnosti se často směšuje s etikou zlatého pravidla “činit druhým jak chci, aby činili mně”. Vykládá se “buď slušný v výměně s jinými”. Ve skutečnosti je to populárnější verze biblického “miluj bližního jako sebe samého”. Židovsko křesťanská norma bratrské lásky je něco jiného než etika slušnosti. Milovat bližního, cítit se za něj odpovědný, zajedno s ním, etika slušnost znamená necítit se odpovědný a zajedno, ale zachovávat určitý odstup; znamená respektovat práva bližního, ne milovat ho. Není náhoda, že zlaté pravidlo se stalo nejpopulárnějším náboženským příkazem – protože se dá vykládat v pojetí etiky slušnosti. Praxe lásky musí začít rozlišováním mezi slušností a láskou.

Významná otázka: jestli celá naše společenská a hospodářská organizace je založená na tom, že každý hledá výhody pro sebe, jestliže je ovládána zásadou sobectví, zmírněnou jen etickou zásadou slušnosti, jak je možno provozovat obchod, jak může člověk jednat v rámci existujícího společenského řádu a současně praktikovat lásku? Neznamená to vzdát se všech světských záležitostí, podílet se o život nejchudších. Tolstoj. Schweitzer. Jsou i jiní, kteří sdílejí názor o neslučitelnosti lásky a normální světského života v naší společnosti. Říkají, že dnes může milovat jen šílenec nebo mučedník, že mluvit o lásce je jen kázání. Úctyhodný názor, které lze využít k racionálnímu zdůvodnění cynismu. Implicitně ho sdílí průměrný člověk, když říká: chtěl bych být dobrý křesťan, ale umřel bych hlady. Tento “radikalismus” vede k morálnímu nihilismu. Jak “radikální myslitelé”, tak průměrný člověk jsou nemilující automaty, a jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že průměrný člověk si to neuvědomuje, kdežto “myslitel” to ví a uznává jako historickou nutnost.

Tvrzení o absolutní neslučitelnosti lásky a “normálního” života je možné jen v abstraktním smyslu. Zásada, která je v základě kapitalistické společnosti, a zásada lásky neslučitelné jsou. Ale moderní společnost v konkrétním pohledu je složitý jev. Prodavač zboží, které se k ničemu nehodí, nemůže například vykonávat ekonomickou funkci bez lhaní, kvalifikovaný dělník, chemik, lékař to činit mohou. Stejně rolník, dělní, učitel a obchodníci různých typů se mohou pokoušet praktikovat lásku, aniž se vzdají ekonomické funkce. I když uznáváme, že zásada kapitalismu je neslučitelná se zásadou lásky, musíme uznat, že “kapitalismus” je sám o sobě složitou a neustále se měnící strukturou, která připoutá i značné množství nekonformity a osobní svobody jednání.

Tím nechci implikovat, že by se dalo čekat neomezené trvání naší dnešní společenské soustavy a zároveň doufat v uskutečnění ideálu bratrské lásky. Lidé schopní lásky jsou za dnešní soustavy výjimkou, okrajový jev. Ne proto, že je mnoho povolání, která by nedovolovala milující postoj, ale proto, že duch společnosti soustředěné na výrobu, hladové po zboží, je takový, že jen nekonformní člověk se proti němu může účinně hájit. Lidé, kterým záleží hlavně na lásce jako na jediné racionální odpovědni na problém lidské existence, musí tedy dojít k závěru, že má-li se láska stát společenským, ne vysoce individualistickým okrajovým jevem, je třeba provést ve struktuře naše společnosti významné a radikální změny. Naše společnost je řízena ředitelskou byrokracií, profesionálními politiky; motivace lidí je určována masovou sugescí, jejich cílem je vyrobit více a spotřebovat více a tyto cíle jsou účelem samy pro sebe. Vše činnost je podřízena ekonomickým cílům, z prostředků ser stal účel; člověk je automat – dobře živený a šacený, ale bez hluboké a vše pronikajícího zájmu. Má-li člověk umět milovat, musí být postaven na své nejvyšší místo. Ekonomický stroj musí sloužit jemu, ne naopak. Musí se mu dostat možnosti podílet se o zkušenost, o práci a nejen v nejlepším případě o zisk. Společnost musí být organizována tak, aby společenská, milující povaha člověka nebyla odloučena od jeho společenské existence, ale aby s ní splynula. Jestliže je pravda, jak jsem se pokusil ukázat, že láska je jedinou rozumnou a uspokojivou odpovědí na problém lidské existence, pak každý společenský řád, který relativně vylučuje vývoj lásky, musí v delší perspektivě zaniknout svým vlastním rozporem se základními potřebami lidské přirozenosti. Mluvit o lásce neznamená “kázat”, a to proto, že to znamená mluvit o nejzákladnější a nejskutečnější potřebě každé lidské bytosti. To, že tato potřeba byla zatemněna, neznamená, že není. Analyzovat povahu lásky znamená uvědomit si, že lásky se dnes obecně nedostává, kritizovat společenské podmínky, které na tom nesou vinu. Věřit v možnosti lásky jako společenského, a ne jako vyjímečně individuálního jevu je racionální víra založena na hlubokém pohledu do vnitřní povahy člověka.

3.8.02

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?